Eucharistie/Večeře Páně – zpráva z dialogu zástupců BWA a ŘKC

Výtah z dokumentu „Slovo Boží v životě církve, Zpráva mezinárodních rozhovorů mezi Římskokatolickou církví a Světovým svazem baptistů, 2006-2010

116. Eucharistie/Večeře Páně[1] je pro církev zásadní. Eucharistii/Večeři Páně slavíme v poslušnosti Ježíšovu příkazu: „To čiňte na mou památku“ (1. Kor 11,24; Lk 22,19).[2]

117. Baptisté a římští katolíci se shodují v tom, že bez Eucharistie/Večeře Páně by církev nebyla církví. Stejně také však neexistuje Eucharistie/Večeře Páně bez církve. Není totiž soukromým nebo individuálním činem, ale vždy se uskutečňuje v rámci společenství. Římští katolíci věří, že Eucharistie v jistém smyslu „utváří církev“[3]. Baptisté, kterým je většinou toto vyjádření cizí, souhlasí s tím, že při Večeři Páně Kristus sjednocuje ty, kteří přijímají chléb a víno se všemi ostatními věrnými v jedno tělo, církev (1. Kor 10,16-17). Účast na Eucharistii/Večeři Páně obnovuje, posiluje a prohlubuje začlenění do církve, kterého bylo dosaženo obrácením a křtem.

118. Slavení Eucharistie/Večere Páně je zároveň znamením a zdrojem jednoty (1. Kor 10,16 a násl.). Všichni toužebně očekáváme čas, kdy jí budeme moci slavit společně, a proto vyhlížíme viditelnou jednotu na zemi a konečný příchod Božího království. V současnosti je pro nás bolestné, že nemůžeme plně sdílet společenství stolu Páně.

V pohledu římských katolíků je svátost zároveň jednáním Krista a jednáním církve skrze Ducha a „její slavení v konkrétním společenství je znamením skutečné jednoty společenství ve víře, v bohoslužbě a v životě.“[4] Proto je účast na Eucharistii nerozlučně spojena s plnou účastí v církvi a je jejím viditelným výrazem. Římskokatolická církev navíc také učí, že „křtem jsou členové jiných církví a církevních společenství přivedeni k reálnému, třebaže nedokonalému společenství s římskokatolickou církví a že křest, který vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo jím byli znovuzrozeni… zcela směřuje k nabytí plnosti života v Kristu.“[5] Ve světle těchto dvou základních principů, „římskokatolická církev běžně umožňuje účast na eucharistickém společenství … pouze těm, kteří s ní sdílejí jednotu víry, bohoslužby a církevního života. Ze stejných důvodů však rozpoznává, že v určitých případech, výjimečně a s určitými podmínkami, může být přístup ke svátostem (Eucharistie, smíření a pomazání nemocných) umožněn, nebo i doporučen křesťanům z jiných církví a církevních společenství.“[6]

Baptisté souhlasí s římskými katolíky v tom, že účast na Večeři Páně posiluje společenství věřících v církvi a ke stolu Páně jsou většinou zváni věřící ze všech křesťanských společenství.[7] Obvykle v tomto kontextu zmiňují, že „jde o stůl Páně, nikoliv o náš stůl.“ Způsob pozvání se mezi jednotlivými sbory liší, často jsou však „zváni všichni, kteří milují Pána Ježíše Krista v upřímnosti a pravdě.“

119. Bible hraje formativní roli v eucharistické liturgii a v pořádku bohoslužeb, při nichž se slaví Večeře Páně.

120. Římští katolíci i baptisté prohlašují, že nás Písmo poučuje o praxi Eucharistie/Večeře Páně, která je strukturována na základě jednání Ježíše tak, jak o něm svědčí Písmo: Ježíš vzal, lámal a požehnal chléb a dal jej svým učedníkům, vzal kalich vína, požehnal ho a dal jej učedníkům. Baptisté jsou přesvědčeni o tom, že přijetí této pasáže Písma jako modelu, znamená sdílet chléb i víno se všemi ve shromážděném společenství. U římských katolíků může být po 2. vatikánském koncilu Eucharistie přijímána pod způsobou chleba i pod způsobou vína všemi věrnými,[8] třebaže většinová praxe se na různých místech a v různých podmínkách liší. Římští katolíci věří, že Kristus je zcela a úplně přítomný v obou živlech.[9]

Při Eucharistii/Večeři Páně také pronášíme slova Písma jako vyjádření víry církve, která usiluje o formování života podle Božího Slova. Baptistický bohoslužebný pořádek se většinou zaměřuje na „slova ustanovení“ zaznamenaná Pavlem (1. Kor 11,23-26), čímž se drží biblického žánru vyprávění. Děje se tak předáváním „tradice“ (v.11) tím, že se příběh zvěstuje shromážděnému společenství. Římskokatolická mešní liturgie užívá Pavlových slov ve formě modlitby díkuvzdání Otci a v modlitbě posvěcení živlů. Baptisté tedy zdůrazňují biblický prvek příběhu, římskokatolická praxe klade důraz na biblický prvek dramatu a ztvárňuje lámání chleba a pozdvihnutí kalicha (které může být také – ač ne tak výrazně -přítomné v baptistické formě bohoslužeb).

121. V řádu slavení Eucharistie/Večeře Páně je patrný trojiční vzorec. Církev se modlí k Otci v díkuvzdání (eucharistia) tak jako Ježíš, připomíná si Boží jednání v historii spásy; vzpomíná, oslavuje a účastní se (anamnesis) smrti a vzkříšení Syna; a prosí Ducha Svatého (epiclesis), aby byl skrze něj Kristus svým učedníkům skutečně přítomný. 

122. Anamnesis, neboli připomínka je centrálním pojmem, který slouží k objasnění dimenzí oběti a časovosti ve svátosti/nařízení. Baptistům i římským katolíkům posloužila moderní biblická věda, která zdůrazňuje, že připomínka (anamnesis) ve Starém i Novém zákoně není pouhou historickou vzpomínkou, ale přítomnou účastí na Božích mocných skutcích, které se odehrály v minulosti.

123. Římští katolíci chápou připomínku (anamnesis) i prosbu k Duchu Svatému (epiclesis) v silném smyslu slova. Církev si při Eucharistii nejen připomíná utrpení a vzkříšení Ježíše Krista, ale také „přináší Otci oběť jeho Syna, která nás s ním smiřuje.“[10] Římští katolíci věří, že Eucharistie je obětí, protože předkládá (zpřítomňuje) oběť na kříži, která byla vykonána jednou pro vždy. Jde o připomínku této oběti a o uplatnění důsledků této oběti v odpuštění hříchů[11](srov. 1. Kor 11,23; Žd 7,24 a 27). V liturgické oslavě je událost Kristova utrpení „v jistém smyslu učiněna přítomnou a skutečnou.“[12] Římští katolíci věří, že oběť Krista na kříži a oběť Eucharistie je jednou a tou samou obětí, „nikoliv zmnožením, nebo opakováním obětí“.[13] V eucharistii se oběť Krista stává také obětí církve, těla Kristova, které má účast na oběti své Hlavy.[14] Skrze předkládání (nikoliv skrze opakování) oběti Ježíše Krista prostřednictvím anamnesis je církev sjednocena s obětí Krista, Kristem samotným, který jedná skrze svého ustanoveného služebníka. Církev se modlí k Duchu Svatému (epiclesis) s prosbou, aby proměnil chléb a víno ve svátostné tělo a krev jejího Pána, Ježíše Krista. Prosí také za to, aby Duch proměnil všechny přítomné v církev těla Kristova.

124. Baptisté s římskými katolíky nesouhlasí ve všech ohledech obětního charakteru obřadu, třebaže zde nachází určité podobnosti s vlastním pojetím. Rozpoznávají, že porozumění pojmu anamnesis ve smyslu Písma objasňuje důraz římských katolíků na skutečnost, že Eucharistie není opakováním Kristovy oběti. Ve vlastním porozumění památky (anamnesis) také baptisté věří tomu, že mají účast na samotné události Ježíšovy smrti a vzkříšení a že mají podíl „na všech výsadách“ plynoucích z Kristovy spásné oběti.[15] Činí však rozdíl mezi „účastí“ na Kristově sebeobětování a „přinášením“ Kristovy oběti před Otce, protože věří, že je to pouze sám Kristus, který tuto oběť může přinášet. Když se modlí k Bohu jakožto Duchu Svatému (epiclesis), činí tak s prosbou o pomoc při uskutečnění památky a žádají, aby si Duch Svatý použil znamení chleba a vína k jejich upevnění bližšího společenství s Kristem a spolu navzájem. Nežádají Ducha Svatého o proměnu podstaty chleba a vína. Proto také popisují Večeři Páně, vedle jiných bohoslužebných činností, jako „oběť díkuvzdání“ (eucharistia), (Žalm 50,14; Žd 13,15; srov. 1. Pt 2,5), nebo jako „duchovní obětování vší možné chvály Bohu.“[16]

125. Kristus je svým učedníkům při slavení Eucharistie/Večeře Páně „skutečně přítomný“.

126. Římští katolíci věří, že je v Eucharistii proměněna podstata chleba a vína v podstatu těla a krve Kristovy skrze účinnost Slova Ježíše Krista a působením Ducha Svatého. Proto římští katolíci tvrdí, že Kristus je v Eucharistii v plném smyslu slova „pravdivě, skutečně a podstatně přítomný,“[17] přesto že živly zůstávají svým vnějším vzhledem, pro dotyk, čich a chuť nadále chlebem a vínem. Tato přítomnost počíná v okamžiku posvěcení a trvá tak dlouho, dokud trvá podoba chleba a vína. Pro římské katolíky je tato podstatná proměna označena „vhodně a správně jako transsubstanciace“.[18]

127. Baptisté věří, že Kristus, který je svému lidu vždy přítomný, je jistě přítomný u svého stolu. Někteří baptisté mají za to, že účast na chlebu a víně jim napomáhá k hlubšímu uvědomění si Ježíšovy přítomnosti; jiní mají za to, že také Kristus sám je hlouběji a intenzivněji přítomný svému lidu při užití živlů (nikoliv nich). Jak formuluje jedno současné baptistické vyznání víry „v uskutečňování Večeře zakoušíme spásnou blízkost a společenství Ježíše Krista, když si připomínáme jeho utrpení a jeho smrt za nás.“[19] Baptisté tedy nepřijímají žádné učení o změně „podstaty“ chleba a vína a také v minulosti odmítali „transsubstanciaci“.[20] Někteří místo ní zdůrazňovali „duchovní stravu a pití“, duchovní „výživu“ v Kristu.[21]  Všichni také kladou důraz na přítomnost Krista v „těle“ společenství věřících, kteří mají podíl na chlebu a víně, jakožto i skrze užití živlů samotných. Odkazují přitom na Pavlův výrok: „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (1. Kor 10,17). Takto baptisté nacházejí souvislost mezi jejich eklesiologií společenství smlouvy a oslavou Večeře Páně. Římští katolíci také rozpoznávají, že přítomnost Krista se neváže pouze na živly, ale týká se také čteného a kázaného slova, shromážděného společenství a představeného služebníka. Zdůrazňují nicméně, že Kristus je nejplněji přítomný v eucharistických živlech,[22] což je vyjádřeno v učení o transsubstanciaci.

128. Rozdílné způsoby zacházení baptistů a římských katolíků s živly chleba a vína po skončení obřadu ukazují na rozdíly v porozumění Kristovy přítomnosti při Eucharistii/Večeři Páně. Baptisté nakládají se zbývajícím chlebem a vínem způsobem, který odpovídá jejich „oddělení“ pro bohoslužebné užití, ve kterém slouží jako znamení života a smrti Ježíše Krista,[23] nemají však za to, že musí být chléb a víno zkonzumováno, nebo chléb uchován.

129. Baptisté a římští katolíci se také odlišují v určení toho, kdo vede, nebo vysluhuje Eucharistii/Večeři Páně. Aby byl Kristus ve svátosti přítomný, je pro římské katolíky nutné, aby byly živly posvěceny knězem. V eucharistické liturgii kněz jedná „v osobě Krista – hlavy“ (in persona Christi capitis) ve vztahu ke Kristovu tělu, tedy církvi. Jedná také „v osobě církve“ (in persona ecclesiae) ve smyslu obětování kněžské modlitby církve Otci. V římskokatolické teologii je Kristus hlavním aktérem ve všech svátostech a je také hlavou církve. Je to Kristus v moci Ducha Svatého, kdo působí změnu v živlech, aby se tak staly jeho tělem a krví. Služba kněze svátostně reprezentuje Krista a umožňuje tak účinně pronést Kristova slova ustanovení v první osobě jednotného čísla („Toto je mé tělo,… toto je kalich mé krve“). Proto je „v církevní službě ustanoveného kněze své církvi přítomný sám Kristus jako Hlava svého Těla…“[24] Kněz je skrze vysvěcení učiněn „podobný veleknězi a je mu dána autorita jednat v moci a na místě osoby samotného Krista.“[25] Protože svátost činí ve znamení přítomné to, co znamením označuje, uskutečňuje svátostné kněžství uprostřed společenství věřících viditelnou přítomnost Krista jako hlavy církve.[26] Kněžská svátostná reprezentace Krista a Kristovy osobní přítomnosti a jednání v liturgii utváří dynamický a stále probíhající vztah vzájemné účasti na svátostném dění.

Baptisté oceňují důraz římských katolíků na osobní přítomnost a jednání Krista, nacházejí však nesoulad mezi nutností svátostného úřadu kněze pro slavení Večeře a vírou v to, že církev je formována přítomností vzkříšeného Krista – ve čteném a kázaném slovu, ve svátostech/nařízení a ve shromáždění církve. Vzkříšený Kristus stojí uprostřed shromáždění, které je pod jeho vládou. Je jeho tělem a on sám zůstává jeho hlavou. Krista činí viditelným celé shromáždění jako tělo Kristovo. Od počátků vnímali baptisté ustanoveného služebníka jako Kristův dar církvi a považovali službu spojenou s udělováním svátostí/nařízení za zodpovědnost a privilegium udělené Kristem.[27] Služebník u stolu Páně reprezentuje celou církev Boží (viz dále §171) a napomáhá tak k uvědomění, že stůl Páně není pouze soukromým stolem místního společenství. Spatřovat však v úřadu samém jakési zajištění Kristovy přítomnosti ve svátosti/nařízení znamená pro baptisty snižování Kristovy vlády a to i tehdy, když (jak baptisté věří) jde předně o službu svěřenou Kristem. U baptistů téměř vždy stolu předsedá ustanovený služebník, který je společenstvím povolán za pastýře (pokud je přítomný, či přítomná); je tomu však spíše pro pořádek, než z nutnosti a při některých příležitostech může, pokud s tím souhlasí místní společenství, stolu předsedat i laik.[28] Ve srovnání baptistické víry a praxe s vírou a praxí římských katolíků nacházíme rozdíly, ale také určitou shodu v tom, že Kristus dal církvi služebníky slova a svátostí/nařízení.

130 Eucharistie/Večeře Páně má silný etický a eschatologický rozměr.

131. Mezi rozměry církve, které jsou přijímány baptisty i římskými katolíky nepatří pouze koinonia (společenství), kérygma (zvěstování), leiturgia (bohoslužba, která obsahuje díkuvzdání, nebo „eucharistii“), ale také diakonia, služba druhým. Všechny tyto rozměry jsou v Eucharistii/Večeři Páně jasně vyjádřeny. Tato zvláštní společná jídla nás vedou k tomu, abychom se sdíleli s ostatními (zvláště s potřebnými) a projevili tak spravedlnost a milosrdenství. Odpovídající slavení Eucharistie/Večeře Páně předchází u baptistů i římských katolíků vyznání viny (1. Kor 11,27-31) a slova svatého Pavla bezpochyby ukazují, že toto vyznání má zvláštní souvislost s lítostí nad nedostatečností naší péče o druhé (1. Kor 11,33-34). Římští katolíci i baptisté zdůrazňují eschatologickou orientaci Eucharistie/Večeře Páně, „dokud Kristus nepřijde“. Zakoušíme tedy Eucharistii/Večeři Páně jako „mesiášskou hostinu“, ve které je budoucnost v jistém smyslu již přítomná, přesto však naše naděje vyhlížející k příchodu Boží vlády v plnosti, zůstává motivací k práci na proměně naší současné lidské společnosti.

[1] Slovo “Eucharistie” znamená “Díkuvzdání”. Tento pojem není mezi baptisty běžně užíván, římští katolíci jím označují Večeři Páně.

[2]Na tučně zvýrazněných částech se účastníci dialogu shodují.

[3] Katechismus katolické církve (dále jen KKC) 1396.

[4] Papežská rada pro jednotu křesťanů, Direktář k provádění ekumenických principů a norem, 129. České vydání Scriptum, Praha 1995.

[5] Direktář k provádění ekumenických principů a norem, 1995, 129. Viz KKC 1399-1401.

[6] Direktář k provádění ekumenických principů a norem 131.

[7]  Ve světě je mezi baptisty obvyklý „otevřený stůl Páně“, ne tolik „otevřené členství“. V některých oblastech jako jsou Brazílie nebo Mexiko může být stůl Páně zpřístupněn jen baptistům.

[8] 2. vatikánský koncil, Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 55.

[9] KKC 1390.

[10] KKC 1354, 1362-1372.

[11] Tridentský koncil (1562): DS 1740.

[12] KKC 1363.

[13] KKC 1367.

[14] KKC 1368.

[15] Vyznání víry (Londýn: 1677), XXX.1,7; Ortodoxní vyznání (Londýn: 1679), XXXIII.

[16] Vyznání víry (Londýn: 1677), XXX.2.

[17] Tridentský koncil , zasedání 13, kánon 1.

[18] Tridentský koncil, zasedání 13, kánony 2 a 4.

[19] Vyznání víry Jednoty svobodných evangelických/evangelikálních církví v Německu, in Parker, Baptists in Europe [Baptisté v Evropě], s. 57-76, II.1.4.

[20] Vyznání víry (Londýn: 1677), XXX.6.

[21] Stručné vyznání víry (Amsterdam: 1610), 32; Vyznání víry (London: 1677), XXX.1,7

[22] 2. vatikánský koncil, Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 7.

[23] Vyznání víry (Londýn: 1677), XXX.5: „jsou odděleny k užití stanoveného Kristem.“

[24]  KKC 1548.

[25] Pius XII, Encyklika o posvátné liturgii Mediator Dei, 20 listopadu 1947, 69: AAS, 39 (1947) 548.

[26] Konstituce o církvi Lumen Gentium21.

[27] Stručné vyznání (Amsterdam: 1610), 24; Vyznání víry (Londýn: 1677), XXVI.8; Ortodoxní vyznání (Londýn: 1679), XXXIII.

[28] Taková byla již praxe ve společenství Thomase Helwyse v Amsterdamu; viz Deklarace víry (Amsterdam: 1611), 11.