Konflikt na Ukrajině je o tom, jaký druh pravoslaví bude formovat východní Evropu a další pravoslavné komunity po celém světě. Je to křížová výprava, znovuzískání Svaté země ruského pravoslaví a poražení pozápadněných (a dekadentních) heretiků, kteří neohýbají kolena před duchovní autoritou Moskvy.

Analýza

Válka na Ukrajině je o náboženství

Pokud jde o ruské pravoslaví, Kyjev je v podstatě Jeruzalém.

Zatímco sekulární média se snaží uhodnout motivy války Vladimira Putina na Ukrajině, jeden důležitý aspekt současné situace je z velké části ignorován: náboženství.

Nejsem odborník na východoevropské dějiny, ale moje studium církevních dějin nabízí tento pohled na události na Ukrajině. 

Ve skutečnosti je svět svědkem nové verze starého příběhu – snahy znovu vytvořit imperiální křesťanský stát, novostředověkou „Svatou říši římskou“ – spojující politickou, ekonomickou a duchovní moc do entity, která ovládá pozemský a nebeský osud evropských národů.

Snem, který zachvacuje některé části Západu, je koalice, která by sjednotila náboženské konzervativce v jakési nadnárodní neokřesťanství. 

Teorií je vytvořit partnerství mezi americkými evangelikály, tradicionalistickými katolíky v západních zemích a pravoslavnými národy pod záštitou Ruské pravoslavné církve ve společné frontě proti třem nepřátelům – dekadentnímu sekularismu, rostoucí Číně a islámu – za účelem slavného znovuzrození, mravní čistoty a křesťanské kultury.

Ve Spojených státech je trumpistické náboženství nejčastěji rámováno jako „křesťanský nacionalismus“. Je to skutečně tak. Ale je také více – je to americký partner tohoto většího úsilí o křesťanský  internacionalismus.

Nikdo to nevyjádřil jasněji než Steve Bannon, který navzdory svým právním problémům zůstává významnou silou jako jakýsi filozofický apoštol v pravicových křesťanských kruzích pro neokřesťanství.

Na cestě k této rozporuplné naději na opětovné ustavení křesťanské římské říše však došlo k několika překážkám. 

Je zajímavé (a nechám to na budoucích historicích, aby si to vyřešili), že američtí evangelikálové se do tohoto novostředověkého projektu ve velkém angažovali, protože byli svou zálibou v rasových a genderových hierarchiích připraveni na krajně pravicový nacionalismus.

Nejdemokratickější forma protestantismu evidentně zaprodá svou duši, aby udržela černochy a ženy na jejich „místech“.

Nejtěžším partnerem k náboru do neokřesťanství byla katolická církev. Volba papeže Františka v roce 2013 se ukázala jako hlavní kámen úrazu pro vznik pravicového globálního politického řádu. Nový papež se všem takovým plánům vyhnul ve prospěch otevření církve chudým, vyvržencům a marginalizovaným se sociální vizí, která zpochybňuje kapitalismus a destrukci Země. 

Novostředověcí katolíci – často označovaní jako „tradiční katolíci“ – to nepřijali dobře a postavili se k odporu vůči Františkovi, který může vyvrcholit v něco jako avignonské schizma ve čtrnáctém století. Zatím ale zůstává ve vedení papež František.

Až donedávna se zdálo, že Vladimír Putin úspěšně kooptoval pravoslaví do tohoto globalistického triumvirátu, čímž došlo k překvapivému souznění lásky mezi americkými evangelikály a ruským diktátorem.

Právě tento týden bývalý ministr zahraničí a oddaný evangelikál Mike Pompeo Putina chválil. 

Vnější pozorovatelé by si mohli myslet, že Putin pevně kontroluje budoucnost pravoslaví vůči neokřesťanství.

Až na to, že tomu tak není. Ukrajinští pravoslavní měli jiné představy.

A to je skutečný problém. Protože pokud jde o ruské pravoslaví, Kyjev je pro ně v podstatě Jeruzalém.

Před více než tisíci lety, v roce 980, pohanský princ Vladimir z Kyjeva sjednotil Rusy dnešního Běloruska, Ruska a Ukrajiny do jediné říše. Když mu jeho vyslanci podali zprávu o slávě křesťanské Konstantinopole, Vladimir konvertoval k jejich náboženství, přivedl svůj lid do byzantské církve prostřednictvím hromadného křtu a oženil se s křesťanskou císařskou princeznou. 

Za jeho vlády se Kyjev stal prosperujícím a mírumilovným městem v srdci nové křesťanské říše, doplněným kostely, soudy, kláštery a školami a také občanskými programy péče o chudé.  

Známý jako Vladimír Veliký byl nakonec svatořečen jako sv. Vladimír a jeho památku oslavují východní ortodoxní křesťané, katolíci, anglikáni a někteří luteráni.

Ve 13. století však Kyjev utrpěl řadu útoků od soupeřících ruských knížat a mongolských útočníků. Mnoho Rusů se přestěhovalo na sever a na východ do novějších měst Vladimir a Moskva, kde se za carů nakonec ruská církev stala jednou z nejbohatších a nejmocnějších církví v pravoslavném světě. S tímto posunem se pravoslavná tradice původně založená pod záštitou Konstantinopole stala církví pod pravomocí patriarchy v Moskvě.

To po staletí vytvářelo napětí mezi Ukrajinou a Ruskem, v sovětském období určitým způsobem vyvrcholilo, když se soupeřící formy pravoslaví buď rozhodly vzdorovat komunismu, nebo spolupracovat s Moskvou. Když se Sovětský svaz zhroutil, měla Ukrajina několik různých pravoslavných církví, z nichž pouze jedna byla v úzkém vztahu k Moskvě.

V roce 2018 se dvě z těchto ukrajinských církví a některé z moskevských pravoslavných farností spojily v unii a vytvořily nově sjednocenou ukrajinskou pravoslavnou církev, plně nezávislý národní církevní orgán, který nepodléhá žádné kontrole z Moskvy, s hlavou ve starobylém sídle pravoslaví v Kyjevě.

Putin a moskevské úřady ruské pravoslavné církve protestovaly. Prohlašují 1000 let kyjevského křesťanství za své – v podstatě si přivlastňují ukrajinskou církevní historii – až do té míry, že mimo Kreml postavili gigantickou (a kontroverzní) sochu svatého Vladimíra.

Putin chce na své straně váhu tradice a svatý Vladimír potvrzuje jeho náboženské i politické aspirace. Nemělo by být pochyb o tom, že Putin se považuje za svého druhu Vladimíra Velikého II., kandidáta na svatořečení, který obnovuje duši Svaté Matky Rusi. Ukrajinci by naopak rádi Rusům připomněli, že byli rodištěm pravoslaví i politické jednoty ve východní Evropě.

Putina dále rozhořčuje skutečnost, že konstantinopolský ekumenický patriarcha uznal ukrajinskou pravoslavnou církev jako nezávislý orgán. I když je tento boj mezi Moskvou a Kyjevem vnitřně významný pro Rusy a Ukrajince historicky, má také větší globální důsledky pro budoucnost. Katherine Kelaidis z Religion Dispatches vysvětluje:

Na jedné straně konfliktu stojí ekumenický patriarcha Konstantinopole, kulturně a jazykově řecký duchovní, který si historicky nárokuje vedení pravoslaví. Větší část století se patriarcha Konstantinopole posunul směrem k Západu a pravděpodobně k mnoha jeho hodnotám. Dnešní nositel na apoštolském trůnu svatého Ondřeje mluví jazykem lidských práv, náboženské svobody a důvěry ve vědu. Tato pozice vychází z nemalé části z nejisté role patriarchátu jako představitele menšinového náboženství v Turecku. 

Zároveň moskevský patriarcha, který získal zpět velkou část bývalého politického vlivu svého postu v postsovětském Rusku, se postavil do čela nejen tradicionalistické ortodoxní věci, ale působil jako podpora a symbol pro náboženské konzervativce po celém světě. 

Konflikt na Ukrajině je celý o náboženství a o tom, jaký druh pravoslaví bude formovat východní Evropu a další pravoslavné komunity po celém světě (zejména v Africe). Náboženství. Toto je křížová výprava, znovuzískání Svaté země ruského pravoslaví a poražení pozápadněných (a dekadentních) heretiků, kteří neohýbají kolena před duchovní autoritou Moskvy.

Kdo se těmto cílům nechce podřídit, toho je třeba k tomu přinutit. 

Kdo bude ovládat geografický domov, „Jeruzalém“, ruské církve? Moskva? Nebo Konstantinopol? A co znamená nárokování si tohoto území pro pravoslaví po celém světě? Přikloní se globální pravoslaví k pluralističtější a otevřenější budoucnosti, nebo bude součástí autoritářského neokřesťanského triumvirátu?

Nevíme, jak se to bude vyvíjet. Ale – zde je klíčový bod – ekonomické sankce pravděpodobně nebudou fungovat, pokud si myslíte, že vaše strana je kvůli Bohu sankcionována. To je to, co si Putin myslí, že má: Boží schválení.

Víme jen, že chce oslavit Velikonoce – tyto nebo příští – v Kyjevě.

Diana Butler Bass
24. února 2022

Diana Butler Bass 

Diana Butler Bass píše o víře pro srdce a hlavu. Autorka deseti knih, četných článků, nositelka mnoha ocenění.

Dnešní zpráva:

S otázkami dobra a zla je to vždy komplikované. Někdy však se ďábel vynoří s jasným profilem. A někdy přímo v “církvi”.

“Ruský pravoslavný patriarcha Kirill poskytl zatím nejpřímější vyjádření ospravedlňující invazi své země na Ukrajinu. Konflikt označil za součást boje proti hříchu a nátlaku liberální ciziny na pořádání „homosexuálních přehlídek“.

Svým vystupováním si podle agentury AP odcizuje i ty pravoslavné na Ukrajině, kteří dosud zachovávali věrnost moskevskému patriarchátu.

Kirill, dlouholetý spojenec ruského prezidenta Vladimira Putina, přes početné výzvy pravoslavných i jiných křesťanských duchovních dosud ruskou invazi neodsoudil.

V nedělním kázání před začátkem pravoslavného půstu naopak zopakoval Putinova nepodložená tvrzení, že se Kyjev podílí na „vyhlazování“ Rusů ve východoukrajinském Donbasu.”

-kvk-

Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Síť víry nebo facebookovou skupinu Zpravodaj Baptisté – Síť víry