Střípky z historie: Dopis Miloše Rejchrta Billy Grahamovi k jeho návštěvě ČSSR 1982

Na přelomu října a listopadu 1982 navštívil Československo baptistický kazatel Billy Graham. Komunistické noviny Rudé právo přinesly o jeho návštěvě několik článků.

Duchovní Českobratrské církve evangelické Miloš Rejchrt zaslal Billy Grahamovi po ukončení jeho návštěvy tento dopis.

Dopis byl dán na vědomí mimo jiné i Ústředí Bratrské jednoty baptistů a mluvčímu Charty 77.

Střípky z historie

Dopis Miloše Rejchrta Billy Grahamovi
k jeho návštěvě ČSSR 1982

Reverend Billy Graham
USA

Praha 16. 11. 1982

Drahý bratře,

čtu v Rudém Právu z 5. 11. t.r., že si navždy budete pamatovat dny, které jste v Československu strávil. Těším se, že toto Vaše prohlášení je příslibem trvalého zájmu o dění v ČSSR a další spolupráce s křesťany v naší zemi.

Nepatřím k těm, kteří Vaše veřejná vystoupení i celkový dopad Vaší návštěvy v Československu hodnotí bezezbytku negativně; právě proto si dovoluji zaslat Vám několik připomínek.

Z prohlášení, že Vaše dojmy předčily očekávání, vyvozuji, že jste v lecčems musel korigovat své představy. Nedivím se, díky překážkám v komunikaci i z důvodů hůře postižitelných se šíří po světě (i u nás) předsudky např. ten, že situaci křesťanů v ČSSR lze postihnout černobílým schématem “utlačovatelský komunistický režim proti utlačovaným církvím”.

Vždycky jsem se snažil v dosahu své působnosti rozptylovat toto manichejské vidění věcí, které jednoduše zbavuje křesťany viny tím, že ji hází na druhé. Na nemocech naší společnosti mají křesťané (opovažuji se považovat za křesťana) svůj podíl.

Příklad.

Minulý týden se mne pracovníci čs. bezpečnosti dotazovali, kdo mi dal vstupenku na bohoslužebné shromáždění v chrámu u Salvátora, kde jste kázal (mimochodem: účastnit tohoto shromáždění jsem se nakonec nemohl, pracovní povinnosti v kotelně, kde po odejmutí státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti již deset let působím jako topič, mi to nedovolily).

Odmítl jsem na otázku odpovědět a sdělil důvod: ve svých konstitutivních dokumentech má československá církev evangelická i čtyři pražské artikuly z r. 1419, z nichž první požaduje, aby “slovo Boží po království Českém svobodně a bez překážky od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno”.

Pokud vím, bylo to v historii českobratrské církve poprvé, co se v evangelickém chtámu konaly bohoslužby jen pro zvané, na zvláštní vstupenky.

Tato skutečnost mne hluboce pobuřuje, neboť protiřečí základnímu učení evnagelia, jež chce být kázáno všemu stvoření.

Odpovědí na otázku, kdo mi dal na bohoslužby vstupenku, bych se podílel na znetvoření evangelia.

Pracovníci bezpečnosti dále nenaléhali, sdělili mi pouze, že toto opatření podnikla sama církev.

Musel jsem jim dát za pravdu. Kdyby se církev v této věci vzepřela, nikdo ji ke shromáždění na vstupenky nemohl donutit.

Ať to bylo za jakýchkoli okolností a za jakýmkoli účelem, přivolila církev k něčemu, k čemu přivolit neměla právo. V tomto ohledu chápu a sdílím rozpaky mnohých nad Vaším podílem na této závažné a nebezpečné precedenz vytvářející skutečnosti. Zkrátka ne za vše neblahé v této zemi i po všem světě jsou zodpovědni komunisté.

Mnohokrát za své návštěvy jste se dotkl mírové problematiky i svého aktivního zapojení v mírovém hnutí.

Tato otázka je pro československé křesťany jedním z velmi citlivých bodů, jednak díky specifické historické zkušenosti Čechů a Slováků, jednak díky tomu, že k čemukoli použitelná mírová rétorika se pro řadu církevních funkcionářů u nás i jinde stala zaklínadlem, jehož vhodným uplatněním lze vyčarovat i jinak nedostupné povolení k příjemnému cestování napříč kontinenty.

Nepatřím k těm, kterým tento fakt znechutil docela jakékoli mluvení o míru. Naopak bych byl rád, kdybychom ve věci míru mohli navázat účinnou spolupráci.

Snad jako důvod dialogu přijmete malé zamyšlení nad slovním spojením “boj za mír”, které se objevilo i v referátech sdělovacích prostředků o Vašich výrocích.

Každý boj, není-li jen výbuchem vášní, má svůj záměr: buť zachování toho, co je, nebo dosažení toho, co není. Vždycky však jde o záměr lidský.

Tak i onen mír, který je záměrem boje, je nutně mírem lidským.

Tento mír – jako žádná lidská skutečnost – není pro křesťana absolutní hodnotou; křesťan ví, že vše lidské je dvojznačné.

Relativní hodnotu míru ozřejmuje i zkušenost, že někdy úcta k životu, láska k bližnímu či přímo alternativa “Kristus nebo Džingischán” velí zříci se stávajícího míru.

Příklad:

Slova Boženy Komárkové, napsané záhy po jejím návratu z nacistických kriminálů, nás učí, co je to odpuštění:

“Měli bychom pokleknout vedle těch, kteří nás sužovali. Měli bychom společně s nimi vyznávat nelásku svého srdce. Je naším úkolem před Bohem státi se znovu jejich bratry.”

Tato křesťanka v témže článku neméně pevně vyznává:

“My jsme si přáli této války, poněvadž jsme už před ní poznali něco ještě strašnějšího. Přáli jsme si ji od té chvíle, kdy jsme viděli, že je nevyhnutelná. Z Norimberka byla vržena světu první výzva, když byla lidskost potupena protižidovskými zákony..

Chtěli jsme se bít za lidskou čest. Také naše věc byla věcí všeho lidstva, poněvadž byla věcí lidskou. Svět nás vyzval položit zbraně, aby byl zachráněn mír. Učinili jsme tak s pocitem hanby za celý svět – a čekali jsme válku.”

Avšak i mír, který neznamená zachování nespravedlností, křivd, ne-li krutostí a zvěrstev, mír neposkvrněný lidskou špatností, totiž mír toužený, jaký ještě nenastal, cíl tužeb národů i velkých bojovníků za mír, je ošidný.

I ty vrcholně ušlechtilé, vznešené a krásné tužby jsou tužbami lidského srdce. A my víme, že “nejlstivější jest srdce nade všecko a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?” (Jer 17,9)

Tužby lidského srdce se rády stávají “tím nejdůležitějším”, vznešené ideály se snadno a nepozorovaně zvrhávají v idoly. A víme z čerstvých zkušeností 20. století, že je velmi těžké rozpoznat chvíli, kdy se vznešené lidské věci mění ve svůj rub a kdy obětavé úsilí o jejich dosažení se převrací v obětavé úsilí o modloslužbu.

Mír, o který lze bojovat, je lidská skutečnost; o jeho zachování je vskutku někdy třeba bojovat; jindy je třeba bojovat proti míru (a oboje znamená často i nutnost porušovat kategorické Boží “nezabiješ!”, přičemž odmítnout porušit přikázání může znamenat porušit totéž přikázání několikanásobně) a nemít přitom záruku, že záměr boje nezmění či už nezměnil své předznamenání.

Však už samo slovní spojení “boj za mír” upomíná na onu podivnou stránku hříšné lidské existence, vystiženou apoštolem Pavelem”

“Nebo nečiním toho dobrého, což chci, ale činím to zlé, čehož nechci.” (Řím 7,19);

třeba upřímně chceme mír a usilujeme o něj. Ale jak o něj bojujeme, už svým bojem o mír jej rušíme a mír, pro který a proti kterému máme bojovat, po němž máme toužit i před ním varovat, je tu mír Boží. Mír jednoznačný a nepochybný.

Mír který vybojovat nemůžeme – neboť už je vybojován. Vždyť Bůh pokoje “smířil sebou všecko, v pokoj uvodě skreze krev kříže jeho” (Kol 1,30).

O tento mír nebojujeme, nýbrž prosíme, tento mír se nám zvěstuje a dává. Není záměrem našich bojů, předmětem našich snah. Je darem, který lze přijmout, zaplnit jím srdce, proměňovat jím život, prodlužovat jej do hlav i rukou, do mezilidským vztahů, do společenského života, bohdá i do mezinárodní politiky a zápasů o lidský mír.

Evangelium neblahoslaví bojovníky za mír, nýbrž činitelé pokoje. (Mat. 5,9).

Dovolte, abych své úvahy a snad i mírový program řady československých křesťanů i mimokřesťanů shrnul do citátu z českého myslitele Emanuela Rádla, který porozuměl evangeliu pokoje a nadto ještě daleko před II. světovou válkou osvědčil ducha prorockého:

Těším se, že Vy nebo někdo z Vašich spolupracovníků navážete styky s těmi bratřími v ČSSR, kterým otázka míru leží na srdci.

S bratrským pozdravem

Miloš Rejchrt, duchovní československé církve evangelické

Vršní 60, 182 00, Praha 8

Na vědomí:

Synodní rada českobr. církve evang. Paha
Ústředí Bratrské jednoty baptistů, Praha
Křesť. mír. konference, Praha
prof. Božena Komárková, Brno

mluvčí Charty 77, Praha

Štěpán Křivánek

Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Síť víry nebo facebookovou skupinu Zpravodaj Baptisté – Síť víry