Vánoce: 180. Vánoční radost musí být tlumena nářkem našich bližních

Vánoce

Vánoční radost musí být tlumena nářkem našich bližních

Vánoce jsou pro mnohé nebo většinu křesťanů nejradostnějším křesťanským svátkem. A rozhodně by měly být velkým důvodem k radosti; podle křesťanské tradice totiž slavíme narození Božího Syna na zemi, a to kvůli vykolejenému a padlému lidstvu.

Radost je však o Vánocích jen částí příběhu. Radost je založena na aktualizaci příslibů, které Ježíšovo narození iniciovalo: spásu padlého světa, jednotu jeho obnoveného království neboli církve a obnovu ztraceného ráje.

Protože se jedná o nedokončené dílo, z něhož se nemůžeme plně těšit, je naše radost přidušená a neúplná. Je to radost, která trpí a doufá, která touží vidět Boží království ve společnosti podle vzoru Otcovy lásky a utrpení a života Syna. Pokud tomu tak není, žijeme v iluzi a naše radost je marná a míjí se s podstatou křesťanství.

V křesťanství přichází radost skrze utrpení, které je obrazem Ježíšova života a temnoty kříže. Lidé, kteří jsou o letošních Vánocích šťastní a plní radosti, aniž by si uvědomovali utrpení lidí, kvůli nimž Bůh poslal na zem svého jediného Syna, nechápou Boha křesťanů a základní smysl křesťanství.

Radost má smysl jen tehdy, když máme na paměti trvalé dílo církve: spásu, obnovu a jednotu.

Spása a láska k bližnímu

Spása je jistě spolu s vírou hlavním poselstvím Bible. Znamená změnu, změnu, která je zřejmá v řeči i jednání. Činy jsou nejlépe vyjádřeny dvěma nejdůležitějšími biblickými zásadami: láskou k Bohu a láskou k bližnímu.

Když někoho milujete, celý váš život se točí kolem této osoby. Pro skutečné křesťany to jednoduše znamená být velmi ohleduplný k Bohu a bližním. V podstatě jde o to, co Ježíš dělal po celý svůj život, při svém narození, životě i smrti – podřídil se Otcově vůli a ztotožnil se s ubohými lidmi.

To však o křesťanech ve Spojených státech říci nemůžeme. Žijeme, aniž bychom přemýšleli o tom, co si Bůh myslí o našich rozhodnutích a činech nebo o tom, co dělá bližní. A to je problém, protože Bůh miluje naše bližní stejně jako nás, a tím, že bližnímu nevěnujeme náležitou pozornost, vlastně ukazujeme, jak moc Boha přehlížíme a zanedbáváme.

Než si budeme jisti, že naše radost souvisí s Ježíšem a Vánocemi, měli bychom se sami sebe zeptat, zda nám na Ježíši a bližních skutečně záleží.

Spása by měla vést k jednotě

Jednota obnoveného Božího království by měla být přirozeným důsledkem procesu spasení. Ti, kdo byli spaseni a kdo tvoří Kristovo tělo, by měli být jednotní. A i když může být různorodost důležitá – jak se dnes tvrdí vzhledem k realitě rozděleného křesťanství – měla by to být různorodost, která spolu dokonale funguje a podřizuje se ústřední autoritě, díky níž může dobře fungovat společně.

Obraz Kristova těla je ideálním obrazem toho, jaké by křesťanství mělo být. Orgány těla fungují harmonicky, řídí se myslí a nepůsobí proti sobě. Když se stane, že některý orgán pracuje v rozporu s ostatními částmi těla, je nemocný, upadá a hrozí mu smrt.

„Křesťané se nemohou shodnout na tom, co učí Kristus, ne proto, že by Kristovo učení nebylo dostatečně jasné, pokud jde o víru a spasení, ale proto, že nedokážeme milovat Boha a své spolukřesťany.“

Nejenže je křesťanství rozděleno do mnoha skupin a denominací, ale i tyto mnohé denominace jsou rozděleny a roztříštěny do myriád malých skupin. K těmto roztříštěnostem nedochází proto, že by roztříštěné církve spolu dobře vycházely, ale proto, že se v některých otázkách nedokážou navzájem dohodnout.

Křesťané se nemohou shodnout na tom, čemu Kristus učí, ne proto, že by Kristovo učení nebylo ohledně víry a spasení dostatečně jasné, ale proto, že nedokážeme milovat Boha a své spolukřesťany. Chtěně či nechtěně zpracováváme a přijímáme informace z mysli těla, od Ježíše a Písma, způsobem, který uspokojuje naše vlastní lidské potřeby a tradice.

Jak by řekl Augustin, lidé si rozdělují Kristovo tělo, ale jen jedno může být pravým Kristovým tělem; ostatní mohou být jen napodobeninami. Je pravděpodobné, že Kristovo tělo není totožné s denominací. Spíše se skládá z lidí mnoha denominací, z lidí, kteří se snaží milovat Boha a bližního.

Vánoce znamenají obnovu

Rozumní křesťané si uvědomují, že hlavním významem Vánoc je obnova, obnova, která je neoddělitelně spojena s utrpením, dokud nebude Kristovo tělo na konci dějin definitivně obnoveno.

V tomto smyslu smysl dějin přesahuje dějiny a čas, kdy bude konečně nastolen mír. Do té doby je však smysl Vánoc – a vlastně i křesťanského života s jeho oslavami a radostí – protkán utrpením a osamělostí, které trápí lidstvo.

„Smysl Vánoc … je protkán utrpením a osamělostí, které trápí lidstvo.“

O těchto Vánocích se mohou bezvýhradně radovat jen “ tělesní“ křesťané, ti, kteří myslí jen na sebe. Jsou to ti, kteří slyší jen na to, co je těší, zatímco neslyší části Kristova těla, které sténají v zoufalství kvůli bolesti, kterou tělu působí ti, kdo zanedbávají hlavu, totiž Boha, a bližního.

Ti, kdo patří Kristu, však slyší slzy těch, kdo jsou součástí Kristova těla. Slyší také slzy všech lidských bytostí, neboť všichni jsme Božím stvořením. Pravdou je, že Bůh nemiluje druhé o nic méně než vás a mě, ba dokonce Bůh miluje všechny podobně. V důsledku toho je láska k bližnímu královským zákonem, jak nám říká Jakub. Jeho nepochopení by znamenalo nepochopení nejen Vánoc, ale také Boha a křesťanství.

Vánoce znamenají obnovu, tedy spásu a obnovu a jednotu věčného Božího království. To s sebou jistě nese radost, protože proces obnovy začal. Protože se však jedná o probíhající dílo, nemohou křesťané o Vánocích lehkovážně zapomínat, že naším posláním je pamatovat na slzy, které jsou prolévány v Kristově těle a ve světě.

Gavril Andreicut

Gavril Andreicut

Gavril Andreicut vyučuje teologii na Univerzitě svatého Xavera v Chicagu. Působí také jako hostující profesor na Baptistickém teologickém semináři v rumunské Bukurešti.

-tep-

Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Síť víry nebo facebookovou skupinu Zpravodaj Baptisté – Síť víry