Následování: 1. Špinavé odpuštění
Následování
Špinavé odpuštění
V letošním postním období zkouším odpuštění. Odpuštění druhým.
Snažím se to říkat každý den: „Odpouštím ti“, když si představím někoho, kdo mi ublížil, někoho, vůči komu chovám nenávist.
Vím, že bychom neměli lidi „nenávidět“ – to nám vtloukali do hlavy už naši křesťanští rodiče, takže jsme se naučili toto slovo nikdy nepoužívat a dokonce si představovat, že jsme to nikdy neudělali. Ale „nenávist“ je skutečné slovo, které není třeba rozebírat: je to jakýkoli střípek toho pocitu pohrdání, zloby, bojovnosti, samolibé lítosti, pomstychtivosti a všeho ostatního, který samozřejmě někdy cítíme k druhým lidem. Je to nenávist – a klidně můžeme použít i toto slovo.
Po několika týdnech zkoušení této praxe dochází k něčemu překvapivému (upřímně řečeno nepříjemně překvapivému). Když jsem si včera představoval člověka, kterého mám nejvíce za viníka hluboké bolesti, kterou cítím už asi pět let, dokonce i bez vyslovení slov odpuštění, myslel jsem na něj jako na lidskou bytost.
Bylo to překvapivé zjištění. Neuvědomil jsem si, že jsem toho člověka degradoval na ne-člověka, ale samozřejmě jsem to udělal. (Jak je možné, že jsem si toho dříve nevšiml? Nečlověk. Rád předpokládám, že přesně takový ten člověk je – bez jakékoliv špetky soucitu).
Ach, aby bylo jasno, dokázal jsem toho člověka litovat kvůli imbecilitě. To je součást hry nenávisti.
Ale pokud je tato osoba člověk, pak je stejná jako já. Nenávidím to skoro stejně jako toho člověka. Stejně jako mě. Možná jsem dnes duchovně vyspělejší než tato osoba (to je jistě ten případ). Možná jsem soucitnější („musím být“). A samozřejmě jsem chytřejší (určitě). Ale to jsou v nejlepším případě jen milimetry na stupnici bytí. Drobné skvrnky bezvýznamného vesmírného smetí. My – my dva – dýcháme stejnou atmosféru. V noci uléháme na lůžka stejných rozměrů. Jsme na 99,9 % úplně stejní: oba jsme lidé.
A v tom je ten Boží trik: nenechat mě v mé dokonale lahodné nenávisti a nepostrčit mě, abych v kostech cítil, že moje nenávist je příliš drahá, dokonce zbytečná, vůbec ne záživná. Příliš vyčerpává samotnou podstatu krve, z níž žiji. (Ne že by Bůh přímo útočil na pošetilost mé nenávisti. Na to je Bůh příliš dobrý student psychologie – na můj hřích útočí mnohem záludněji).
Když to vidím – vidím, že ten nenáviděný je jen člověk, a stejně překvapivě, že i já jsem jen člověk, pak my dva stojíme vedle sebe před Bohem, úplně stejní: ve špíně, směřující zpět do špíny. Pracuji na tom, abych tomu člověku odpustil, že je špinavý. Možná se mi jednoho dne podaří odpustit i to, že jsem také pouhá špína.
Bob Ellis
Bob Ellis
Bob Ellis je bývalý děkan Logsdon School of Theology na Hardin-Simmons University.
Učitelská kariéra Dr. Ellise začala na HSU v roce 1984. V roce 1986 nastoupil na fakultu Southwestern Baptist Theological Seminary ve Fort Worth a poté se v roce 1996 vrátil na HSU jako součást fakulty Logsdon. Před výukou na těchto institucích působil jako kazatel Forestburg Baptist Church ve Forestburg, Texas.
Dr. Ellis publikoval biblickou hebrejskou gramatiku a četné články pro knihy, časopisy a periodika. V současnosti působí jako redaktor knižních recenzí pro Review & Expositor a v Radě děkana Rady pro odborné teologické vzdělávání při Baptistickém generálním shromáždění v Texasu.
Dr. Ellis často slouží jako kazatel a řečník na biblických konferencích a byl zapojen do několika mezinárodních služeb prostřednictvím teologického vzdělávání, církevní služby a teologického dialogu, včetně Brazílie, Rumunska, Anglie, Nigérie a Číny.
Získané tituly:
Bakalářský ~ Náboženství ~ Univerzita Hardin-Simmons ~ 1977
Magisterský ~ M. Div ~ Jihozápadní baptistický teologický seminář ~ 1981
Doktorát ~ Ph.D. ve Starém zákoně ~ Southwestern Baptist Theological Seminary ~ 1988
Tento příspěvek původně vyšel na jeho osobním blogu An Ever-flowing Stream.
-tep-
Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Síť víry nebo facebookovou skupinu Zpravodaj Baptisté – Síť víry