Dejme si pozor na ‘propašované kázání’

Někde v mlhách času to dostalo nálepku, která se chytla: „propašované kázání“. To je, když vedoucí bohoslužby – obvykle kazatel – použije jakýkoli prvek bohoslužby, který nemá být kázáním, aby do něj vložil mini-kázání. Nejčastěji se to děje v modlitbě.

Možná jste také obeznámeni se souvisejícím fenoménem, který označím jako „propašované oznámení“. To když kazatel zapomněl udělat důležité oznámení a tak ho vsune do závěrečného požehnání nebo do jiné modlitby při bohoslužbě.

Asi takto: „A Pane, prosím, požehnej mládeži, která se v sobotu ráno v 9:30 sejde zde ve sboru na cestu na společný výlet, každý za 300 Kč na oběd a odvoz domů kolem 21:00 hodin“

Můžeme se smát oznámením, která jsou tak nenápadně nacpaná do modlitby, protože ten záměr je tak zřejmý.

Ale teologicky mám větší problém s kázáním vloženým do společné modlitby, protože ukazuje nedostatek ohleduplnosti k roli modlitby v bohoslužbě a upírá shromáždění hlas v modlitbě. Zdá se, že v dnešní křesťanské církvi jde o narůstající fenomén.

Než mě označíte za puristu pedantského uctívání (což by stejně mohlo být vhodné označení), dovolte mi rychle dodat, že v křesťanské tradici existuje mnoho druhů modliteb, které jsou vhodné v mnoha druzích prostředí.

To, co je vhodné v soukromé modlitbě nebo v modlitbě v malých skupinách nebo v rodinné modlitbě nebo v oddané modlitbě, nemusí být vhodné v nedělním ranním společném uctívání. Je tu rozdíl.

Mnoho zbožných křesťanů nachází velkou útěchu, když se modlí žalmy nebo se učí nazpaměť jiné texty Písma jako modlitby. Jsou dobré a potěšující a stojí za zvážení.

Ale pravidelná, týdenní společná modlitba je jiná. Když se shromažďujeme jako tělo Kristovo k uctívání – ať už v neděli, v sobotu nebo kdykoli – ti, kdo vedou v modlitbě, mluví za tělo, nejen sami za sebe.

Proto je vždy vhodné modlit se spíše jazykem „my“ než jazykem „já“. Jako například: “Modlíme se dnes za tvou moudrost, Pane.” Osoba pronášející modlitbu mluví jménem celého shromáždění. To je základní výchozí bod.

Zde je však skutečný problém a bod, kdy někteří z vás, milí čtenáři, promění své srdečné amen ve zdvižené obočí nade mnou: Společná modlitba by měla být především o přímluvách za shromáždění, nikoli o prohlášení o Bohu k Bohu.

Dobrou diagnostickou otázkou je tato: „Zní má modlitba jako kázání o Bohu nebo jako prosba k Bohu? Propašované kázání se stane, když vedoucí bohoslužby zneužije modlitbu, aby učinil nějaké poučení, tvrzení nebo prohlášení – i když jsou pravdivá a krásná – ale nepřimlouvá ve jménu ostatních.

Modlitby s propašovaným kázáním používají fráze jako: „Pane, víme, že…“ nebo „V Božím slově nás učíš, že…“ nebo „Ty, Pane, jsi…“. Na těchto úvodních frázích není nic špatného, pokud celá modlitba není složena z jednoho deklarativního prohlášení za druhým. Obvyklá nálepka pro takovou rozšířenou prózu v kostele je „kázání“.

Když se vedoucí modliteb přimlouvají za shromáždění, používají fráze jako tyto: „Modlíme se, Pane, abys…“ nebo „Vyslyš naše modlitby, Pane, za ty, kteří…“ nebo „Vylij tvého Ducha na všechny, kdo…“ nebo „Odpusť nám, Pane, když jsme…“ Tyto fráze vedou shromáždění k tomu, aby společně pozdvihovali své prosby k Bohu v modlitbě.

Vezměte si vzorovou modlitbu, kterou učil Ježíš jako příklad. V anglickém překladu si povšimněte jemných důsledků této prosby: „Ať přijde tvé království na zemi jako je v nebi“ a „Nechť je posvěceno tvé jméno“. Jediná deklarativní prohlášení přicházejí na začátku a na konci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ a „neboť tvé je království…“.

Ve skutečnosti byste v Novém zákoně jen těžko hledali nějaký příklad, kde Ježíš modeloval modlitbu deklarativních prohlášení o Bohu. Na veřejnosti nám Ježíš dával vzor přímluvné modlitby, prosebné modlitby.

Možná by nám dnes Ježíš řekl: „Proměnili jste můj dům modlitby v dům propašovaných kázání.

MARK WINGFIELD

Baptist News Global