Advent: 79. Slzy adventu
Advent
Slzy adventu
Toto je čtvrtý díl ze čtyřdílné série, ve které se snažíme nově nahlédnout na Ježíšovo vtělení očima a tělem ženy, Marie, Ježíšovy matky.
Marie si prošla mnohým, jen aby se dostala až sem. Slyší od anděla o svém panenském početí svatého dítěte, vynechá menstruaci, ve svém těle chová dítě, cestuje do Betléma, rodí daleko od rodiny bez bezpečí porodního plánu a kojí svého malého syna, aby ho udržela při životě. Tolik toho záviselo na ní.
Není těžké pomyslet na to, jak nepříjemně se mohla cítit ve svém vlastním těle nebo jak v sobě nesla úzkost, že jediný chybný krok by mohl ohrozit blaho její nebo jejího dítěte. To, že byla novopečenou matkou, jí muselo přidat další vrstvu složitostí a obav.
To vše skrze závoj slz: “Mělo se to stát?” byla nejspíše otázka, kterou si kladla, stejně jako mnoho matek prvorodiček.
Když Marie ještě několik týdnů po porodu krvácela. Mělo se to stát? Když Ježíšův pupečníkový pahýl zčernal a odpadl. Mělo se to stát? Když jí popraskaly bradavky a krvácely. Mělo se to stát?
Dostával Ježíšek dost mléka, proč má žluté hovínko? Projevy zvracení? Kolik plenek? A kdy bude spát? Opravdu ho musíme nechat obřezat? Krvácí to? Mělo se to stát?
Pokud byla Marie izolována od své rodiny, která cestovala do Betléma, můžeme si představit, že by tyto otázky byly ještě těžší k zodpovězení. Další slzy měly jistě přijít.
Víme, že trauma porodu je pro ženy fyzicky i psychicky náročné. Naše těla se potřebují uzdravit. Naše mysl potřebuje odpočinek a čas na uzdravení a zpracování. Přesto máme novorozence, o kterého se musíme starat. Pro ženy je to nesrovnatelně zranitelnější období. Naše hormony pracují na tom, aby nám pomohly produkovat mléko, pokud kojíme, a aby uzdravily naše tělo. Naše mysl se snaží držet krok a přežít. Nemělo by nás překvapit, že prolijeme nějaké slzy.
Ženské slzy, stejně jako ženská těla, jsou mnohým z nás nepříjemné.
Přesto Ježíš plakal.
Ano, Ježíš plakal jako dítě. Nebyla žádná tichá noc a jsem si jistá, že Marie občas plakala spolu s ním.
Ježíš plakal i jako dospělý. Písmo nás ujišťuje, že i v tomto směru byl Ježíš člověkem.
V Janově evangeliu je Ježíš povolán do domu Marie a Marty, aby se postaral o jejich nemocného bratra Lazara. Když Ježíš přišel, Lazar už byl mrtvý a Ježíš plakal.
Ježíš pláče, pláče pro svého přítele, který zemřel, a pro své přátele Marii a Martu, kteří ztratili svého bratra. To je významné, protože nám to říká, že Ježíš má blízké vztahy i mimo svou rodinu a tyto lidské vztahy ho ovlivňují. Smrt přítele se ho dotýká skutečným lidským způsobem. Je přemožen zármutkem a pláče skutečnými slzami.
Ježíš zná lidskou bolest a zármutek. Zažil ji a dovolil jí, aby se vylila z jeho těla v podobě slz.
Nedávno jsem se dívala na film Quiz Lady (pozor, spoiler), kde Awkwafina a Sandra Oh hrají hlavní role sester. Na začátku filmu se dozvídáme, že hlavní hrdinka Anne se v domě svého bratrance, kam byla poslána se svou starší sestrou, cítila tak nepohodlně, že se dlouhé týdny nemohla vykakat.
Když Anne konečně ucítila, že jí začíná kručet v břiše, zpanikařila, vyhrabala na dvorku díru, vyprázdnila z ní týdny staré hovínko a díru zase zasypala. Druhý den ráno se to samozřejmě zjistilo. Léta studu z toho dne ji nadále znejisťovala ve vlastním těle i ve vlastní rodině. Netušila, že její sestra za ni vzala vinu až o mnoho let později, což zjistíme na konci filmu.
Obávám se, že jsme ženy ve vlastním těle strašně nervózní a nejisté. Slzy jsou přece pro lidské tělo přirozenou činností. Stejně jako se menstruační krev, vulvy a prsa používají k zahanbení žen, tak se používají i slzy. To vše je svázáno do stejného patriarchálního balíčku. Například ve výrocích typu “Kdyby ses aspoň víc usmívala a míň brečela”.
Stejně jako nám není dopřán prostor k tomu, abychom se zlobily, protože hněv je často nevyřešený nebo nerealizovaný smutek, není nám dovoleno plakat. Nebo pokud je nám dán prostor plakat, není nám dovoleno projevit hněv, úzkost nebo depresi po porodu nebo kdykoli jindy a znovu se zapojit do pracovního procesu jako plnohodnotní lidé. V pořádku je pouze to, když si tuto emocionální zátěž necháte doma.
Vzpomínám si na vybití emocí, které jsem cítila při mnoha prosincových bohoslužbách za nejtemnější noci, i když jsem sama vedla bohoslužbu. Nějakým způsobem jsem si dala svolení, prostor k tomu, abych truchlila, plakala a umožnila ostatním, aby mě při tom viděli. Nestává se často, abychom viděli naše kazatele plakat na kazatelně. Nestává se často, že bychom viděli ženy, které vedou bohoslužby a po tvářích jim stékají slzy.
Když tyto chvíle zažíváme, modlím se, abychom, ať už jsme to my, kdo pláče, nebo ti, kdo se na pláč dívají, nechali slzám prostor. Můžeme si zachovat prostor pro pláč v souladu se ztělesněním vtělení. Zvláště pak pro ženy, které jsou kazatelkami a které mají jen velmi málo veřejného prostoru pro pláč.
Šimon v Lukášově evangeliu říká Marii v chrámu, že “meč pronikne i tvou duší”. Tehdy věděla, že její slzy budou padat ohledně jejího syna, jen nevěděla kdy. Možná se rozplakala ještě ten den, když ta slova slyšela. Dovedu si představit, že to tak bylo.
Záblesk smutku, předzvěst slz a zoufalství, které přijdou pro matku a dítě.
Abychom byli vtělenými lidmi, abychom žili jako lidé ztělesnění jako Ježíš, musíme plakat jako Ježíš. Podílíme se na prolévání slz, protože známe bolest a smutek tohoto světa. Sdílená bolest sice nezbavuje smutku, ale poněkud zmírňuje jeho tíhu. Ignorování bolesti jen zvyšuje její intenzitu.
Smutek sdílíme navzájem ve společenství, v příbuzenstvu. Jsme na sobě navzájem závislí, protože jsme Kristovo tělo. Vzájemně se utěšujeme, navzájem soucítíme s bolestí druhého, vidíme bolest druhého, aniž bychom se jí vyhýbali, protože jsme stateční a protože jsme svobodní, protože láska je silnější než smrt.
To je dar slz.
Zranitelnost nám umožňuje být skutečně viděni a slyšeni.
Dáváme si navzájem sílu, vzájemnost, v níž lze prolévat slzy.
Ježíš plakal pro své přátele a s nimi, protože byl ochoten být zranitelný, svěřil jim své nejhlubší emoce. Ukázal jim svým tělem, stejně jako mu Maria ukázala svým tělem, jak vypadá důvěra a zranitelnost.
Kéž jsme lidmi, kteří žijí ze slávy a zázraku vtělení. Špinavý, krvavý, bolestivý, mlékem nasáklý, plačtivý příchod Ježíše mezi nás. Bůh nám skrze toto svaté uzdravující Mariino dítě ukázal, co je dobré a podivuhodné.
Kéž je tomu tak v životě každého z nás.
Mnoho vod nemůže uhasit lásku,
ani záplavy ji nemohou utopit.
Pokud se člověk obětoval pro lásku
všechno bohatství jeho domu,
bylo by zcela opovrženo.
Píseň písní 8,7
To, jak vidíme advent očima, tělem Marie, nově zabarvuje naši zkušenost:
Modré slzy smutku: Pro slzy smutku, žalu a deprese vytváříme prostor pro pláč našeho těla. Nebudeme se vyhýbat potřebě péče o duševní zdraví v jakémkoli období našeho života a zvláště ve zranitelných chvílích. Lidé musí plakat, protože ve světě i v našich vlastních tělech je utrpení. Bolest prožíváme velmi reálně a hmatatelně – fyzicky i duševně.
Modré slzy radosti: Pro slzy radosti spojené s bolestí také vytváříme prostor. Neexistuje žádný černý nebo bílý způsob, jak vidět nebo žít ve světě. Vidíme ho barevně, neboť naše radost je úplná pouze tehdy, když jsme také truchlili.
Modré slzy soucitu: Prožíváme se navzájem v příbuzenském soužití. Pláčeme spolu v zármutku a radosti v širší a silnější lásce. Empatie nám umožňuje obejmout druhého, milovat své nepřátele, poznávat lidi na hlubší, plnější úrovni, v níž se vzdáváme moci a stáváme se společně silnějšími. Kéž jsme vděční za prolité slzy, které nám ukazují skutečnou útěchu Božího lidu, když se navzájem vidíme a slyšíme.
Modré slzy zamyšlení: Kéž jsme vtěleným lidem, neboť Bůh je skutečně s námi. Bůh je zde nyní, v našich vlastních tělech, která Boha odrážejí. Bůh je v ženském těle, v mužském těle a v těle každého pohlaví mezi nimi. Nenechte se mýlit proměňující silou vtělení, schopností našeho Boha vstoupit do těla ženy a zranitelného dítěte. Modlím se, aby tato moc proměnila každého z nás v lidi, kteří žijí a milují jako Ježíš a jako Maria. Kéž se tak stane. Amen.
Když však přišla plnost času,
Bůh poslal svého Syna narozeného ze ženy, narozeného pod zákonem,
aby vykoupil ty, kdo byli pod zákonem,
abychom přijali synovství.
Galatským 4:4-5
Sion je žena
pláče pro svého bratra
pláče pro své dítě
Sion, není dokonalá
Ale o to víc ho miluje
Její jediná láska
Jediná láska
Svatá a upřímná”
Sion je žena od Van Plating
Julia Goldie Day
Související články:
Julia Goldie Dayová
Julia Goldie Dayová je ordinovanou kazatelkou v rámci Cooperative Baptist Fellowship a žije v Memphisu ve státě Tenn. Je malířkou a hrdou matkou Jaspera, Baraka a Jillian. Více se dozvíte na jejích webových stránkách nebo ji sledujte na sociálních sítích @JuliaGoldieDay.
-tep-
Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Síť víry nebo facebookovou skupinu Zpravodaj Baptisté – Síť víry