Chudoba baptistické teologie

S ohledem na pojetí teologie, které je zde předběžně načrtnuto (v předcházejícím textu – poz. překl.), se můžeme zeptat, proč společenství, která označujeme jako ‘baptistická’, po sobě zanechala teologie tak málo. Již zde bylo navrženo vysvětlení, týkající se jejich postavení ve společnosti – tyto komunity byly natolik zaneprázdněny tvrdým zápasem o přežití, že neměly pro teologickou reflexi dostatek klidu. Baptisté byli, například za reformace, doslova vyhnáni z většiny Evropy včetně Británie. Většina jejich představených byla záhy zabita, jejich literární produkce byla ostře zůžena na instrukce pro věrné, polemická a apologetická vyznání a na historické příběhy (což je poměrně významné). Na jiných místech a v jiných časech ale baptisté zakoušeli také jiné obtíže.  Například v Americe byly meze teologie spoluurčeny dvěma historickými, všeobsáhlými zápasy. V osmnáctém a na počátku devatenáctého století byli baptisté a další formováni, ne-li dokonce utvářeni probuzeneckým hnutím, které mělo nesmazatelný vliv na jejich zbožnost (Goen, 1962). Spolu s probuzeneckým hnutím byli baptisté po hlavě vrženi do teologie zprostředkované puritánstvím, která byla tvarována reformátory – zvláště Kalvínem, spíše než radikálním dědictvím. Náhle se vyjevil rozpor mezi lidskými prostředky, které probuzenectví vyžadovalo a učením o sola gratia striktního Kalvinismu. Vylučuje Boží vyvolení lidské snahy, nebo je legitimuje? Je milost partikulární (jen pro některé), nebo obecná (pro všechny)? Tyto otázky určovaly vývoj americké teologické reflexe uvnitř i vně baptistických skupin. Byly řešeny na půdě kalvinisticko-arminiánské polarity, bez ohledu na předešlé anabaptistické motivy, nebo na jejich tehdejší potřeby.

Později, od devatenáctého století po současnost, dominovalo v intelektuálních sférách (opět jak baptistů, tak ostatních) druhé dilema, které s prvním téměř nesouviselo. Byly to zápasy o pojetí Písma zapříčiněné vývojem post-osvícenských historicko-kritických metod, podněcované fundamentalistickým hnutím a vyhrocené spojením těchto zápasů o pojetí Písma s dalšími fundamenalisticko-liberálními rozbroji (Alley, 1970; Lindsell,1976; Gaustad, ed., 1980). V těchto potyčkách modernisté obviňovali fundamentalisty z modlářství a fundamentalisté modernisty ze selhání ve víře. Obě strany měly v tvrdém soudu těch druhých alespoň částečně pravdu, ale ani jedna nebyla schopná najít stanovisko mimo tento zápas, ze kterého by bylo zřejmé, co výsledky těchto sporů křesťanům přináší (N.Murphy, 1996).

V tomto století byli baptisté zaměstnáni i dalšími závažnými problémy: revoluce, otroctví, válka, osvícenské myšlení, touha odcizených po spasení , otevírání a uzavíraní globální misie, ekonomické potíže, nárůst excesů, role genderu a rodiny, hlubinná psychologie a mnoho dalších. Tvrzení, že dřívější baptistický ethos a učení poskytovalo v řešení těchto problému perspektivy, které polarizované kalvinisticko-arminiánské a modernisticko-fundamentalistické pozice postrádaly, by mohlo být vnímáno jako liché. Faktem totiž zůstává, že z původního materiálu víry a praxe nevzešlo baptistům v pozdějších stoletích podobné teologické ovoce, které požívali jiní ve srovnatelné epoše církevní historie.

Nicméně, autentické baptistické přesvědčení žije. Překonalo bouřlivá staletí, které nazýváme moderním věkem a do určité míry i dnes ovlivňuje životy miliónů lidí. Teologickou otázkou tedy zůstává – proč bylo opanováno jinými  přístupy? Proč tato stará přežívající přesvědčení nedala vzniknout teologiím bohatě křesťanským, protože bohatě baptistickým? Proč je dnes tolik baptistických společenství kořistí ideologií politické levice a (dnes častěji v Americe) pravice, nebo teologií, jejichž přístup je Konstantinovský a ne původně křesťanský? A jestli si nějaký kalvinista (nebo arminián, nebo modernista, nebo fundamentalista) myslí, že jsou to předpojaté otázky, zůstává tu k vysvětlení stále ona původní  záhada chudoby baptistických teologií (cf. Swarley, ed., 1984)

Při odpovědi nestačí baptistické prodlení svalovat na tvrdé prostředí (třebaže tvrdé bylo), nebo na excesivní zaujetí scholastickými problémy u druhých (třebaže zaujatí byli). Věřím, že je to takto: baptisté ve vší různosti a nejednotnosti nebyli schopni ve svém vlastním dědictví, ve vlastním přístupu k Písmu, ve své vlastní praxi, ve svém orientujícím pohledu, vidět zdroj teologie, který je jiný než současné tendence, převládající v jejich okolí. Některé baptisty zaujaly módní směry a snažili se svou teologii přizpůsobit  určitému stylu. Výsledky byly ubohé a zapříčinily větší nedůvěru k teologii – teologie byla chápána jako arogantní (vůči Bohu), imperialistická (vůči běžným křesťanům), a v každém ohledu zbytná. Základní chybou byla ale baptistická nedůvěra vůči vlastnímu pohledu, společnému životu a samotnému evangeliu tehdy, kdy tento pohled mohl být zdrojem teologie, a teologie prostředkem zkoumání evangelia, to pak obnovením života a ten zase hlubším zaostřením onoho původního pohledu. Kvůli selhání na této cestě se baptisté stali obětí ideologií levice a pravice – stali se méně sami sebou a tak duchovně oslabili jak sebe, tak i své bližní v jiných křesťanských církvích.

To nás přivádí zpět k onomu obtížnému tvrzení, že teologie je zápas. Jestli jsme jej nevedli dobře, musíme to přiznat – a zápasit dál.

James McClenod, Jr: Ethics, Abingdon Press 2002, str. 24-26