Kázání: 199. Bůh nás žádá o ruku
Kázání
Bůh nás žádá o ruku
1. čtení: Izajáš 52, 7
7 Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“
2. čtení: Marek 1, 14 – 20
14 Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium:
15 „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
16 Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři.
17 Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“
18 Ihned opustili sítě a šli za ním.
19 O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě.
20 Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním.
Sestry a bratři, už jsem pár párů oddal a vždycky je to stejné. Když si nechám vyprávět, jak se to tak stalo, stěžejní roli v každém příběhu hraje načasování. Nic se nesmí uspěchat a současně nic se nesmí prošvihnout.
Seznamování je prostě dřina. Stačí trochu zaváhat a ze vztahu nic není. Stejně to může dopadnout, když se naopak příliš tlačí na pilu. Jde o to, vystihnout ten správný čas.
Při předsvatebním rozhovoru si s oblibou nechávám vyprávět, jak to bylo, když ji on žádal o ruku. Pokaždé se dozvídám, jaký to byl pro něj stres. Není vůbec divu, protože načasování je naprosto stěžejní.
To máte: koupit správný prstýnek, najít nějaké romantické místo bez lidí, tvářit se celou dobu tak, aby nic netušila, nezapomenout prstýnek doma v jiné bundě, nepokleknout před ní do nějaké kaluže, položit jí správnou otázku (je totiž velký rozdíl, když se řekne „nevzala by sis mě?“ nebo „vzala by sis mě?“).
Ale to není všechno. Potom ještě vytáhnout prstýnek z kapsy v pravý okamžik a hlavně ho do té louže neupustit. Důležité je také nasadit ho na prst své vyvolené – už se stalo, že jeden snoubenec při žádání o ruku chtěl prstýnek v roztržitosti nasadit sám sobě.
Nejhorší je, že i když to všechno jakž takž zvládnete, nemáte žádnou jistotu, že vám na žádost vaše vyvolená kývne a svou ruku vám skutečně dá. Může se klidně stát, že zavrtí hlavou, protože má za to, že ještě nenastal ten správný čas.
Děsně trapná situace! I když o takových případech já vlastně nic moc nevím. S oddavky za mnou logicky chodí pouze páry, u kterých byla žádost o ruku vyřízena kladně.
Sestry a bratři, v Bibli najdeme místa, kde je vztah Boha a lidí přirovnáván ke vztahu muže a ženy, ženicha a nevěsty. Bůh nás má rád, chce s námi žít, sdílet s námi starosti i radosti našeho světa, být nám nablízku. Problém je v tom, že se nám do tohohle vztahu moc nechce.
Lidstvo má totiž odjakživa tendenci věřit všelijakým jiným nápadníkům, kteří sice nejprve slibují hory doly, ale nakonec se z nich opakovaně vyklubou ničemové, co znásilňují jednotlivce i celé národy.
Proto už starozákonní proroci vyhlíželi dobu, kdy lidé změní své postoje, podvodné nápadníky odmítnou a svou ruku dají laskavému a spravedlivému Hospodinu. A svět, ta velká domácnost, se promění v prostor sounáležitosti, svobody a vzájemného respektu. Jak by ne. Všichni předchozí nápadníci, co se vždy snažili lidstvo jen obalamutit, vystrašit a oškubat, budou ti tam.
V průběhu staletí se pro tenhle očekávaný nový věk pokoje vžilo označení Boží království.
Jako je to s každým vztahem, který má být nafurt, nesmí se nic uspěchat. Je třeba se náležitě připravit, všechno dobře zvážit. A tak proroci lidi připravovali. Říkali jim, že všelijaké ty modly, které se tváří, že o ně mají zájem, jsou jen přeludy, s nimiž si není radno něco začínat.
Dneska bychom je možná nazvali spíš vidinami. A že je těch vidin, které si nás lidi namlouvají, dost a dost! Vtírají se nám do života a nejrůznějším způsobem podbízejí třeba vidiny bohatství, moci, slávy, úspěchu a nevím čeho všeho ještě.
Jenže modly a vidiny nakonec vedou pouze k závislosti a otročení, kdepak nějaká svoboda a pokoj, nic takového. Proroci ovšem nemluvili jen o vtíravých modlách, ukazovali i na konkrétní vládce a celé národy, kteří ve své nafoukanosti a bohorovnosti utlačovali druhé. A říkali, že až lidé jednou Hospodinu kývnou a dají mu ruku, všechno se změní – sebevědomí násilníci a vlivní manipulátoři se budou muset poroučet.
A čas utíkal a furt nic. Někteří proroci už byli trochu nervózní a někteří písmáci vydávali spisy o tom, jaká to bude hrozná mela, protože zlo se kormidla jen tak nevzdá.
Právě tehdy u Jordánu začal kázat jistý Jan. Přezdívalo se mu Křtitel, česky Ponořovatel, protože v té říčce ponořoval lidi, kteří stejně jako on uvěřili, že čas nazrál, a to, na co čekaly předchozí generace, se brzy stane skutečností. Bůh se ujme svého lidu a všichni falešní nápadníci, všechny modly, vidiny a mocnosti se budou muset klidit.
Jako kdysi dávno, když národ na cestě z egyptského otroctví musel před vstupem do slíbené země projít vodou Jordánu, tak Křtitel lidi symbolicky ponořoval před vstupem do nového věku.
Jan působil rozhodně přesvědčivě. Podobně jako Izraelité při putování pouští, jedl jen to, co si nasbíral. Navíc měl na sobě kabát z velbloudí srsti připomínající plášť, co nosíval v dávných dobách prorok Eliáš. A stejně jako Eliáš, ani Jan si nebral servítky a nikoho nešetřil.
Sestry a bratři, dnešní čtení z Markova evangelia přichází se sdělením, že byl Jan uvězněn. Četli jsme, že po téhle události začal kázat Ježíš Boží evangelium.
Evangelium je v češtině radostná zpráva. Asi tak, jako když dostanete oznámení, že se dva lidé budou brát a současně s oznámením i kartičku, kde vás snoubenci zvou ke svatebnímu stolu. Nebo asi tak, jako když před vámi najednou z ničeho nic poklekne váš partner a požádá vás o ruku. Prostě dobrá zpráva. Novinka, která vám určitě zvedne náladu a vyloudí úsměv na tváři. To je evangelium.
Ono radostné oznámení v Ježíšově podání zní: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.“ Dost bylo příprav a nekonečného čekání na správné načasování. Už je to tady. Teď je ten pravý čas.
Biblická řečtina zná časy dva, kairos a chronos. Chronos prostě ubíhá, nedá se zastavit, hodiny odtikávají minutu po minutě, hodinu po hodině, den za dnem, rok za rokem. Nic s tím nenaděláme.
To s kairosem se dají dělat věci! Kairos je příležitost, které je třeba využít, která se nesmí pustit k vodě. Je to ten pravý čas, jenž je nám dán, abychom něco vykonali. Asi tak, jako když on jí požádá o ruku, a ona řekne ano. Pravý čas, pravá chvíle.
Ježíš na sobě neměl chlupatý kabát jako Jan nebo Eliáš. Dokonce se ani nemračil a nepeskoval posluchače, jak to oni dva předchůdci uměli. Už nebylo třeba hřímat, protože doba příprav skončila, naplnil se čas, přiblížilo se Boží království.
Badatelé se přou, jestli měl Ježíš na mysli, že se království přiblížilo nebo že už přišlo. Slovo v původním znění může klidně znamenat obojí. Nejspíš to je tak, že měl na mysli skutečně obojí. Boží království je blízko a zároveň už je tady. Sice se všelijaké modly, vidiny a mocnosti ještě horečně drží vesla, ale nic naplat, v osobě Ježíše Krista a těch, kdo činí pokání a věří evangeliu, už je tady.
Brrr, tohle sousloví „činit pokání“ zní dnešním uším dost hrozně. Přitom to Ježíš vůbec nemyslel jako ty! ty! ty! Kdepak. Bůh nás přece žádá o ruku. Jedná se o navýsost slavnostní okamžik, kairos, který bychom neměli zmeškat.
Ono „čiňte pokání“ v češtině znamená něco ve smyslu „vykašlete se na modly, co vás svádějí, na vidiny, které vám nedají spát, které vás znásilňují, na mocnosti, co vám chtějí nalinkovat život tak, jak to vyhovuje jim samotným; nedávejte jim ruku, o níž žádají, otočte se k nim zády a setkáte se s jediným nápadníkem, který to s vámi myslí skutečně dobře.“ Ten, kdo mu odpoví „ano“, ocitne se rázem v Božím království, v nové domácnosti beze strachu, v prostoru svobody a vzájemného respektu.
Tak tedy: Naplnil se čas. Boží království je tu. Je tu pro ty, kdo dají Pánu Bohu ruku a uvěří, že nové poměry nejsou žádnou utopií, že nový svět je možný.
PeČ
SPCH 21. 1. 2024
Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Síť víry nebo facebookovou skupinu Zpravodaj Baptisté – Síť víry