Nadechnout se v nebeské vládní kanceláři a hybaj dolů (Ef. 2, 1-10)
Nadechnout se v nebeské vládní kanceláři a hybaj dolů
Sestry a bratři, před rokem, na jaře, nazpíval písničkář Xindl X singl „Něco je ve vzduchu“. „Pokusil jsem se shrnout svoje pocity z této podivné doby, v níž jsme se všichni ocitli,“ říkal tenkrát a měl na mysli dny, kdy k nám dorazila epidemie, lidé šili roušky, drželi při sobě a všelijak si pomáhali.
To něco ve vzduchu byly naděje a solidarita, hřály nás u srdce a spojovaly. Hezká písnička, která se dobře poslouchá – zvlášť když se o vás pokouší depka.
Jenže co platilo před rokem, dneska už neplatí. Naději a solidaritu dost často vystřídal vztek, sobectví a skepse.
Ve vzduchu visí otázka, proč to muselo dojít až tak daleko, že jsme ve srovnání s ostatními nejhorší.
Nehodlám nyní hledat příčiny, od toho jsou tu jiní. Že se z označení viníka chci vyvléknout? Dobrá, tak si hlavní příčinu přece jen pojmenujme: může za to vzduch! Tedy, přesněji řečeno, ne přímo vzduch, ten za nic nemůže, ale všechno to, co se vzduchem prohání.
Alespoň to tak píše apoštol Pavel v dnešním textu (Efezským 2,1-10). Cože se to prohání atmosférou? No všelijací démoni, zlí duchové a samozřejmě také jejich šéf ďábel. Trochu to celé připomíná takovou tu zimní inverzi, kdy se všechen sajrajt drží při zemi a vy se nemůžete pořádně nadechnout, bolí vás z toho hlava, na všechno kašlete a nemáte energii.
Takhle nějak si Pavel naší situaci představuje. Mocnosti zla si poletují kolem a nám, zdá se, nezbývá nic jiného, než si je pouštět do plic a do srdce a krátí se nám dech a srdce doznává sklerotických změn.
Zkuste si potom, přidušeni všelijakou lží, strachem a intrikami, vykřesat v duši naději. Zkuste si ve zkamenělém srdci najít solidaritu a soucit. Nejde to, a nebo jen hodně ztěžka. Je to marné, je to marné, je to marné. Co s tím?
No, jedno řešení by bylo. Vylézt si na nějaký vysoký kopec, kam inverze nedosahuje. Když vystoupáte na Milešovku, ocitnete se najednou na místě ozářeném slunečními paprsky a všechen ten šedivý sajrajt zůstane někde pod vrcholkem.
Jde o to dostat se nad prostor, kde se prohánějí ony ďábelské mocnosti. Z ničeho nic potom vidíte svět z jiné perspektivy. Konečně se můžete nadechnout, hlava nebolí, doplní se energie a přestanete na všechno kašlat.
Něco takového má apoštol na mysli. Nepíše ale o nějakém kopci, nýbrž rovnou o nebi, o místě naprosto nejvyšším. Tam je panečku vzdoušek!
Ale pozor! Nechce, abychom se snad na pozemské poměry vykašlali, to rozhodně ne. Jen se tam v té nebeské vládní kanceláři máme nově nadechnout, srovnat si priority, inspirovat se milosrdným a spravedlivým Bohem, který má náš svět natolik rád, že se za něj v příběhu svého Syna dokonce obětoval (Jan 3,16).
A potom hybaj zpátky dolů. Jsme přece „stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky“. Inverze neinverze, vir nevir, démoni nedémoni, nic nemůže zastavit ty, kterým se zas dobře dýchá a srdce jim zas začla bít.
A všechny ty zlé síly? Jen vzduch. Nic víc.
Sestry a bratři, nikdy jsem si nepomyslel, že budu psát už 20. karanténní kázáníčko. Jenom doufám, že jich nebude dalších dvacet. Myslím na vás, modlím se za vás a věřím, že se na jaře zase všichni setkáme.
Petr Červinský
kazatel baptistického sboru Petra Chelčického v Lovosicích
Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Česká republika nebo facebookovou skupinu Zpravodaj baptistických sborů
