Povídka: 19. Vánoční kapr

Povídka

Vánoční kapr

(vánoční povídka)

Dnes jsem se probudil brzy, ještě byla tma, kterou celou noc rušila jen záhadná blikající barevná světýlka nad hladinou. Rychle jsem pohlédl na moji Šupinku, která se tiše vznášela vedle mě a ještě podřimovala.

Snad se jí zdálo o našem krásném domově, kde jsme spolu vyrostli a kde jsme se poznali. Naše namlouvání bylo překrásné, byl jsem celý bez sebe, když jsem ji potkal, a byla to, jak se mezi námi kapry říká, láska na první pohled.

Byli jsme všude spolu a plánovali jsme si krásnou budoucnost. Náš rybník byl veliký a kolem břehu bylo mnoho nádherných zákoutí, ze kterých by se určitě dalo vybrat místečko pro šťastný domov. Už jsme se domlouvali, že jakmile přečkáme tuto zimu, hned na jaře založíme rodinu.

To jsme ještě netušili, jak krutě do našich plánů zasáhnou události, které spustil nevídaný přírodní úkaz. Jednoho podzimního dne náhle z ničeho nic začala klesat hladina našeho rybníka. Bylo to tak rychlé, že jsme po několika hodinách zůstali překvapeni v nejhlubším místě rybníka, ze kterého nyní byla směšně malá louže. Bylo nás tam stovky, možná že i tisíce. Sousedé z blízkých vrbinek i docela neznámí obyvatelé z protějšího břehu. Zmocnila se nás panika, protože jsme nevěděli, co s námi bude.

Úzkostlivě jsme se s mojí Šupinkou drželi pohromadě a tolik jsme se báli, aby nás něco nerozdělilo. Velký asi čtyřkilový kapr, který si rád nechal říkat Učitel, shromáždil kolem sebe davy kaprů a začal kázat o tom, že se přiblížila poslední kapří hodina a že se nás brzy zmocní strašní tvorové, kterým říkáme NERYBY.

NERYBY jsou obludně velcí tvorové, kteří žijí na březích našeho rybníka, mají strašlivé obrovské ploutve a používají mocná nerybí kouzla.

Sám učitel se dvakrát dostal do zajetí NERYBY. Její kouzlo byla neodolatelná voňavá a lahodná kulička, kterou když ryba spolkne, nikdy nemůže udržet v žaludku, ale velikou rychlostí vyletí zpět do pusy a tam způsobí strašnou bolest, která rybu táhne na břeh. Ať se snažíte, jak můžete, kouzlo je tak mocné, že zcela vyčerpáni skončíte v ploutvích NERYBY.

Tenkrát Učitel slyšel, jak NERYBA povídá: “Budou z nich pěkní vánoční kapři”. A tak jsme se začali bát, protože jsme nevěděli, co to znamená být vánočním kaprem, ale tušili jsme, že to bude cosi neblahého.

“Už je to tady!”, volal Učitel, “budeme vánočními kapry. Modlete se k Velké Rybě, ať nás zachrání!”. A davy našich sousedů se začaly společně modlit s poslední nadějí na vysvobození z budoucích útrap. Byla to modlitba beze slov, jen bylo vidět tisíce kapřích úst, jak se naprázdno otevírají a zavírají v nekonečném volání…

Ale konec našeho štěstí byl neodvratný a kouzla NERYB strašlivá. Na břehu našeho rybníka jsme spatřili velké množství NERYB, které mocnými kouzly nabíraly naše dobré sousedy po pěti i deseti z našeho hejna. Se Šupinkou jsme se na sebe zoufale dívali a čekali, až na nás přijde řada. Náhle nás oba i s pár dalšími mocné kouzlo uchopilo a vyzdvihlo do neuvěřitelné výše, krátce jsme letěli vzduchem a pak jsme dopadli na jakési dlouhé kouzlo, které nás vezlo výš a výš a pak jsme zas padali zas dolů, hluboko, do jakési malé a těsné místnosti plné vody a dalších kaprů.

Bylo nás tam už tak moc, že jsme skorem už ani dýchat nemohli. Pak se nad námi prudce zavřelo nebe, něco zacvaklo a slyšeli jsme jak jedna NERYBA povídá: “Hotovo! Transport připraven k odjezdu.”

Tak jsme se dozvěděli, že jsme se dostali do nějakého transportu, ale kam jedeme, to jsme nikdo netušili. Někteří staří kapři vzpomínali, že v mládí jeli také v jednom transportu, a tehdá byli přivezeni do našeho krásného rybníka. A jiní z toho hned vyvozovali, že to jistě bude pro nás šťastný transport a že se určitě dostaneme do rybníka ještě krásnějšího, v pravdě rajského. Někteří se začali radovat a těšit, jak to bude krásné. Byli ale i tací, kteří malovali rybího čerta na zeď. My se Šupinkou jsme se snažili držet při sobě, abychom se jeden druhému neztratili.

Cesta byla dlouhá a vysilující. Dusili jsme se nedostatkem vzduchu, jen občas se k nám dostala vzduchová bublinka, kterými byla naše temná místnost spoře zásobena.

Rajský rybník nás nečekal. Dostali jsme se do dalších místností, kde jsme byli ve velkých množstvích drženi dlouhou dobu. Byla to zlá doba, vzpomínali jsme na náš krásný rybník, na jeho nádherné bahnité dno, na spousta zákoutí a skrýší, kde jsme si mohli užívat soukromí. V našem vězení, tak jsme tomu začali říkat, o žádném soukromí nemohla být ani řeč. Bylo nás tam tolik, že jsme neustále jeden na druhého naráželi, bolestně se otloukali a bylo to k nevydržení. Snažil jsem se chránit moji milovanou Šupinku, jak to šlo a byl jí neustále po boku. Nedostávali jsme nic jíst a byli jsme vyhladovělí a tak slabí…

Pak se mezi námi začala šířit poplašná zpráva o dalších transportech. Už jsme si nic pěkného nenamlouvali. Věděli jsme, že to může být ještě horší. A taky že ano. Nakonec posledním transportem jsme se ocitli v této maličké nádrži, kde jsme dnešní noc přenocovali. Začíná nový den a my netušíme, co dobrého či zlého nám přinese. Drží nás se Šupinkou jediná myšlenka: zůstat spolu až do konce, ať bude jakýkoliv.

Na hladině vidíme, že pomalu svítá a že okolí začíná ožívat. Kolem naší kádě se objevují různé NERYBY. Některé velké, jiné staré a některé docela malé, asi jsou to NEPULCI. Prohlížejí si nás, pak některá NERYBA na někoho z nás ukáže a mocné kouzlo toho nešťastníka vytáhne ven. Co ho asi venku čeká? Bojíme se a ještě více se tiskneme k sobě. Šupinko, nikdy tě neopustím, šeptám ji hodně z blízka, aby to nikdo neslyšel. Mám tě moc ráda, šeptá Šupinka a její oči jsou moc smutné, tak smutné, že mi to srdce utrhne.

Náhle se nad nás nakloní jedna stará NERYBA a ukáže na Šupinku. Ta je vzápětí mocným kouzlem vyzdvižena nahoru. Žalem mi snad pukne srdce.. A vzápětí na mě ukáže jeden malý NEPULEC a i já jsem zdvihán do výše. Moje poslední kapří hodinka nastala…

Z té výše vidím velký dřevěný pult plný kapří krve a na něm… ó Velká Rybo! ..na něm bojuje z posledních sil o život moje Šupinka. Obrovská NERYBA ji drží červenými ploutvemi a ptá se té staré NERYBY:

“Zabít?”

“Zabít!”, říká ta stará a ještě stačím koutkem oka zahlédnout, jak moji ubohou Šupinku několikrát surově udeří do hlavy nějakým dřevěným kouzlem. Kapičky rudé krve se rozstříknou po okolí a potřísní šaty okolostojících NERYB. Štítivě si je otírají bílými papírovými kapesníčky. Šupinka přestává bojovat a já padám do jakéhosi tvrdého kouzla, které mi ošklivě odřelo hřbetní ploutev. Křičel bych bolestí, ale na vzduchu stejně není nic slyšet. Jen jak se NERYBA ptá:

“Zabít?”

Ano, ať mě zabijí, přeji si, bez Šupinky pro mě život už nemá žádnou cenu.. Ale ten malý NEPULEC zakroutí hlavou, že ne, že mě chce živého.

NERYBA mě hodí do nějakého modrého kouzla, kde se nedá vůbec dýchat. Visím hlavou dolů a přes ústa se mi lepí odporně modré kouzlo. Myslím, že se asi udusím.

Proberu se kdesi v jiné místnosti, konečně ve vodě. Místnost není velká, ale voda je příšerně teplá a páchne nějakou chemikálií. Je to hrozné. Občas se nad hladinu nakloní ten NEPULEC a šťouchá do mě, že nevím kam se strachy schovat.

S NEPULCEM občas přijde i NERYBA a dohadují se o mě. NERYBA mě chce zabít, ale NEPULEC pláče, že mě nedá. Radši, kdyby mě zabili, abych měl tohoto trápení konec, myslím si a přeji si, ať už to všechno skončí. NEPULEC nechce a povídá něco o Milosrdenství. To asi bude něco ještě strašnějšího, než zabití, které jsem viděl ráno. Stará NERYBA brblá, ale nakonec souhlasí. Že prý když jsou ty Vánoce…

Strachy umírám, když mě opět zvedají do výše a dávají do toho odporného modrého kouzla. Opět se dlouho dusím, až ztrácím vědomí.

Probouzím se na břehu řeky, když ně NEPULEC drží oběma ploutvemi a povídá: “Vánoční kapříku, daruji ti život. Žij!” a hází mě do řeky.

Voda je chladná, ale proud je dravý a přemáhá mě. Ještě několikrát zahlédnu NERYBU a NEPULCE, kteří stojí na břehu, dívají se za mnou. Proud se mnou cloumá a unáší mě dál a dál. Nemám sílu mu vzdorovat, narážím na ostré kameny a větve v korytě řeky. Způsobují mi strašlivé rány…krvácím a slábnu… Nemám už ani sílu udržet se a plavat vzpřímeně. Ležím na boku, dravá voda si se mnou pohrává, jak se jí zachce a vše kolem mě se vzdaluje někam daleko..

Tak, tohle je to jejich Milosrdenství…, blesklo mi hlavou a pak se všechno začíná pomalu propadat do hluboké tmy vánoční noci…

Štěpán Křivánek

Povídku si můžete poslechnout v autorském čtení zde:

Jiné vánoční hry můžete poslouchat také zde.

Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Síť víry nebo facebookovou skupinu Zpravodaj Baptisté – Síť víry