Historické články

Pronásledování a oběti pro svobodu svědomí

Pronásledování nekatolíků 1739

V 18. století se ptali mnozí z dobrodinců v Hennersdorfu, kteří se starali o české exulanty, proč Češi na sebe berou tolik utrpení v cizině, proč nezůstanou raději doma a nenesou tam “Kristův kříž”, čímž by se mohli stát Božími svědky ve svém kraji. Ptal se tak i August Herrmann Francke v Halle. Samuel Kephalides, kazatel v lužickém Velkém Hennresdorfu, mu na jeho otázku poslal odpověď Čechů, kteří Hennersdorfem procházeli do Berlína.

Kazatel Kephalides původem Slovák, hovořil s českými emigranty, kteří se tu zastavovali, aby si na své cestě odpočinuli. Někteří z nich, zvláště staří a nemocní se dál už ani nedostali. Vysíleni nebezpečnou a namáhavou cestou tu zemřeli.

Po roce 1732 se Češi v Hennersdorfu už nesměli usadit. Krátké zdržení případně i pomoc nemocným paní Jindřiška z Gersdorfu na svém panství trpěla však i nadále. Kephalides ve svých dopisech do Halle podává často stručné i obšírnější zprávy o svých setkáních s exulanty. Jména z opatrnosti často neuvádí. Zamlčuje je především tehdy, když se jedná o zprávy z Čech. Tak ve zmíněném dopise z 10. 8. 1739, s přiloženou odpovědí Čechů hallskému inspektorovi na otázku, proč netrpí raději doma, píše Kephalides svědectví o Anně Staškové:

Oběti pro svobodu svědomí

 Anna Stašková, milá dívenka, stará 24 let, šla z Berlína do Čech, aby přivedla svou ubohou matku a aby svým sourozencům zvěstovala Boží milost v Ježíši Kristu. Cestou však byla ještě s jinými čtyřmi dobrými dušemi u Chrastavy tři míle od nás chycena. V tom městečku seděla spolu s těmi ostatními spolu zajatými osm dní.

Pak byla odvedena i s ostatními na úřad do zámku blízko městečka Tuschin. Následujícího dne byli všichni tvrdě vyslýcháni. U výslechu byli také dva kněží. Ostatní uvěznění byli ještě slabí ve víře a ze strachu z toho, co na ně čeká, nemohli skoro ani odpovídat na otázky. Tato dívka ale byla čilá, přiznala se, že je evangeličkou.

Jak se jí ptali, jestli věří v Marii a svaté.

Odpověděla: ‘Věřím, že Marie i ostatní svatí, kteří jsou očištěni krví Kristovou, jsou v nebi.’

Dále byla tázána: ‘Věříš, že ti mohou pomoci?’

Odpověděla: ‘Ne, pomoci mi nemohou.’

Na to řekl jeden z kněží: ‘Nechte jí dál dvacet ran a uvidíme, jestli bude volat Marii a svaté.’

Ačkoliv jí svlékli kabátek a tak tvrdě ji bili, že tekla krev a lepila se na košili, křičela jasným hlasem jen: ‘Pane Ježíši! Pane Ježíši! Pane Ježíši! Smiluj se a pomoz mi!”

Jeden z přísedících jí nechal přidat ještě deset ran. Ona volala mezi ranami o to hlasitěji: ‘Pane Ježíši, Pane Ježíši, pomoz mi to snést!’ Svatých se nedovolávala.

Ten, který výslech vedl, řekl na radu kněze: ‘Měli bychom jí nechat dát ještě dalších dvacet ran.’ Ostatní ale mínili, že je toho pro tentokrát dost. Když si to nerozmyslí, mohou ji zítra a pozítří podrobit znovu stejnému trestu.

Pak byli ostatní odvedeni do šatlavy, ona však byla odvedena do rychtářova domu. Tam dostala okovy a pouta, která byla přikována ke kládě, takže mohla udělat sotva jeden, dva kroky. Tak musela vydržet deset dní. Volala přitom stále o pomoc k Ježíši Spasiteli, který její modlitbu vyslyšel. A sice 3. července v pět hodin ráno tímto způsobem:

Den před tím rychtář až do půlnoci pil a pak tvrdě usnul. Ona (vězeňkyně) pochopila příležitost a žádala rychtářku, aby jí sundala pouta, že musí vykonat svou potřebu. Rychtářka byla velmi zaměstnaná, vzala z kapsy svého muže klíček, dala jí ho, aby si sama pouta sundala, došla si ven a hned se vrátila. Dívka se zbavila pout, položila klíček na stůl a vyšla ven. Když venku viděla, že ji nikdo nehlídá, utekla do nejbližšího lesíka, který byl na dostřel. Schovala se tam v poraženém lískovém keři, kde ji přikryla ruka Všemohoucího, aby ji nikdo nenašel, ačkoliv ji hledali lidé i psi. Psi přišli až k ní, ale nedali žádné znamení, že by se tu někdo zdržoval.

Hledání trvalo dva dny a dvě noci. Lesík byl obsazen strážemi. Ona však ležela pokojně a docela potichu pod keřem, od pátku do neděle bez jídla a pití. Když pak všecko utichlo, vydala se v neděli v noci, v jedenáct hodin, na cestu. Teprve po šesti dnech se ve velmi bídném a zuboženém stavu dostala až sem k nám.

V těchto dnech sem došla z Čech také smutná zpráva, že na hra-deckém panství byl udán jistý svědek evangelické pravdy, který ještě nikdy nebyl venku za hranicemi… Byl přiveden před soud, dostal pět set ran, takže krev pronikala košilí i kamizolou, však druhého dne v Pánu Ježíši zesnul.

O jiném mladém muži, je to syn rychtářův a má mu být asi 26 let, jsme slyšeli ze stejného panství podobnou zprávu. Pro evangelickou pravdu doslat tři sta ran …”

Samuel Kephalides

dopis z 10. 8. 1739

Archiv der Frankeschen Stiftungen, Halle

Hodnocení:

Rating: 5 out of 5.

Similar Posts