Historie: John Smith, Thomas Helwys a první baptistický sbor v Anglii 1.
Historie
John Smith, Thomas Helwys a první baptistický sbor v Anglii
Čtení na pokračování z knihy
JOHN SMITH, THOMAS HELWYS, A PRVNÍ BAPTISTICKÝ SBOR V ANGLII.
JOHN SMITH SE-BAPTISTA
THOMAS HELWYS
A
PRVNÍ BAPTISTICKÝ SBOR V ANGLII
S NOVÝM SVĚTLEM NA CÍRKEV OTCŮ POUTNÍKŮ
WALTER H. BURGESS, B.A.
LONDÝN
JAMES CLARKE & CO., 13 & 14 FLEET STREET
1911.
Předmluva
Přiblížení třístého výročí založení první baptistické církve v Anglii se zdá být vhodnou dobou k vyložení jejích dějin a k podání alespoň něčeho z života a díla jejích zakladatelů.
Nedostatek knih, které vydali ti, kdo stáli u zrodu této církve, činí tento úkol nikoli snadným. V některých případech lze známé exempláře počítat jen po jednom či dvou kusech.
Z tohoto důvodu jsem v následujících kapitolách zařadil rozsáhlé citace z původních prací, což některým kapitolám propůjčuje podobu pouhých kompilací.
Kdyby byly spisy Smitha a Helwyse obecněji dostupné běžnému čtenáři, podal by se souvislý výklad založený na jejich výrocích; vzhledem k jejich vzácnosti se však zdálo lepší nechat autory na zásadních místech promluvit samé.
V jisté míře jsem těmto průkopníkům náboženské svobody učinil to, co Benjamin Hanbury učinil prvním independentům. Čtenář si tak může učinit vlastní úsudek o jejich díle.
Libovolný pravopis té doby byl v delších výňatcích upraven do moderní podoby, zatímco v kratších byl často zachován v původním znění.
V průběhu tohoto příběhu se vrhá nové světlo na rané dějiny církve Otců poutníků. Doufám, že poskytnu samostatné pojednání o Johnu Robinsonovi, pastoru této církve.
Široce používám data událostí. Většina lidí jich nemá v oblibě, ale šetří místo, neboť čtenáři umožňují zařadit datovanou osobu či událost na správné místo v časovém schématu a tím si sám doplnit náležité pozadí a historické zasazení.
Bezmála půl století uplynulo od doby, kdy Benjamin Evans seznámil anglické badatele s dokumenty v archivech mennonitské církve, které se našeho tématu týkají. Není třeba omlouvat, že upozorňuji novou generaci na jejich význam.
Na závěr chci poděkovat knihovníkům Bodleiany, Britského muzea, Cambridgeské univerzity, knihoven Dr. Williamse, Sion College a yorkské katedrály za poskytnuté badatelské možnosti.
Děkuji též rektorovi S. W. Bowserovi za zapůjčení knih z knihovny Baptistického kolegia v Nottinghamu, dále těm anglikánským duchovním, kteří mi umožnili nahlížet do farních matrik, a nakonec Dr. Fleischerovi a Rev. Carelu J. Stroerovi za ochotnou pomoc ve věcech mennonitských archivů v Amsterodamu.
— Walter H. Burgess, Loughborough.
KAPITOLA I.
ÚVOD — NÁBOŽENSKÉ USPOŘÁDÁNÍ ZA ALŽBĚTY — PURITÁNSKÉ A BROWNISTICKÉ HNUTÍ
Vznik a růst náboženských společností, které se v dobách Alžběty a Jakuba organizovaly odděleně od církve Anglie, byl záležitostí více než pomíjivého významu.
Hnutí mělo trvalé výsledky. Myšlenky, jež našly vyjádření v těchto nových církvích, hluboce ovlivnily následný náboženský život velmi mnoha anglicky mluvících lidí jak v Británii, tak v Americe.
Odvážné pokusy, které separatisté učinili při uspořádání a správě „Církve Kristovy“, pomohly utvářet zřízení kongregační a baptistické větve všeobecné církve a nezůstaly bez účinku ani na ty, kdo dávali přednost presbyternímu řádu.
Příběh Roberta Browna byl často vyprávěn. Místo, které John Greenwood, Henry Barrowe a John Penry zaujali v raném separatistickém hnutí, bylo právem oceněno a je věcí obecně známou.
Prózou psaný epos, jenž líčí dějiny Johna Robinsona a církve Otců poutníků, jak je podal William Bradford, patří k nejznámějším příběhům v celém rozsahu náboženských dějin.
Avšak dosud se nezdá, že by se někdo pokusil v ucelené podobě vystopovat osudy oné Církve Kristovy založené v Gainsboroughu, z níž povstala poutnická církev ve Scrooby.
Nikdo neukázal široký vliv učení Johna Smithe, jejího zakladatele. Jeho dílo mělo zásadní význam. Nikdy nebylo náležitě uznáno.
William Bradford sice ve svém neporovnatelném vyprávění klade jeho jméno na první místo, avšak více se zabýval společenstvím, které se shromáždilo kolem Brewstera a Robinsona, a se Smithem brzy ztratil kontakt.
Význačný historik Joseph Hunter zahlédl pravé pořadí vývoje, ale Smith byl příliš přímočarý a bezvýhradný, než aby jej přitahoval, a podivně říká: „Přál bych si, abychom na tomto začátku nonkonformistického seznamu kazatelů měli osobu, u níž by se duch mohl zdržet v klidnějším a rozlišujícím schválení.“
Nejúplnější zacházení s jeho životem podal Dr. Henry M. Dexter ve své knížce „True Story of John Smyth, the Se-baptist“, Boston, 1881, avšak v této drobné práci se pozornost soustřeďuje převážně na relativně nepodstatný čin Smithova sebe-křtu.
Na následujících stránkách je činěn pokus shromáždit do souvislého vyprávění tolik zpráv o Johnu Smithovi a jeho bezprostředních stoupencích, kolik je dnes možno sesbírat.
Ten muž se projevuje ve svých knihách. Musíme jej studovat v jeho dílech. Tak se budeme držet blízko osobního prvku příběhu a zároveň tím, že prozkoumáme knihy vydané jím samým i jeho odpůrci, jasněji spatříme řídící zásady separatistického hnutí.
Smith byl přitažlivá a výrazná osobnost. Ovlivnil Richarda Cliftona, o němž se s určitým rozmarem předpokládá, že byl původcem církve Otců poutníků.
Ovlivnil kazatele, jako byli John Robinson a Hugh Bromehead, a takové laiky, jako Thomas Helwys a John Murton. Mají tedy jak kongregační křesťané, tak baptisté zájem na jeho plodné práci a tvárných ideách, neboť zde máme vůdce a zakladatele, kteří jsou ctěni v obou vyznáních.
Poznámky:
[1] Hunter, Founders of New Plymouth, 1854, s. 32.
Než přistoupíme k podrobnostem Smithova života a díla, bude užitečné podat rychlý přehled náboženských poměrů za Alžběty.
Hnutí, které Smith vedl, se pak ukáže v lepší perspektivě a na náležitém pozadí. Musíme rozlišit a vyjmout tři vlákna náboženského života té doby, s nimiž se Smith setkal.
Bylo zde hlavní těleso anglikánských církevníků, připravených přijmout jakékoli umírněné urovnání náboženských záležitostí; byla zde silná puritánská strana, hluboce podezíravá vůči římskému katolicismu a vroucně si přející další reformu anglické církve; a konečně zde bylo nejasné hnutí brownistů či barrowistů, v němž — nečekajíce, až se pohne panovník — se členové sami ujali vysokého úkolu zřídit Církev Kristovu znovu podle řádu, který nalezli stanoven v Novém zákoně.¹
Poznámky:
¹ Viz Professor E. Arber’s Pilgrim Fatkers, 1897, s. 51.
NÁBOŽENSTVÍ ZA ALŽBĚTY
Alžběta měla jen málo hlubokých a opravdových náboženských přesvědčení. Emotivní zbožnost jí byla cizí. Nebylo v její povaze porozumět intenzitě svědomitého náboženského cítění, jež planulo v srdcích některých jejích poddaných. Zmítalo jí to a proto ji projev takové horlivosti obtěžoval. Zde máme klíč k jejímu nedostatku sympatie k puritánskému hnutí.
Přesto však, ačkoli se Alžběta za vlády Marie účastnila katolické bohoslužby, při svém nástupu na trůn se, opatrně, leč zřetelně, postavila na reformovanou stranu. Bylo to jasně rozpoznáno. Hned se ukázalo, že Alžběta je v mnoha ohledech učenlivou dcerou svého otce. Pevně se stavěla proti jakémukoli vnějšímu zasahování do své církve.
V oznámení o svém nastoupení evropským panovníkům byl papež záměrně pominut. Nechtěla sice přijmout titul „Nejvyšší hlava“ církve — označení urážlivé pro katolíky i protestanty —, ale přijala titul „Nejvyšší správkyně“ a považovala jej za něco víc než jen zdvořilostní titul.
Dokázala „sjet“ své biskupy jako výcvikový desátník. Jako jediná mezi anglickými vládci před ní i po ní se odvážila suspendovat canterburského arcibiskupa.
Královským výnosem, jenž nařizoval číst v kostelech v angličtině lekce, vyznání víry, litanie a Modlitbu Páně, mohli příslušníci starého náboženství vidět, odkud vane vítr.
Alžběta však nechtěla urazit city umírněných katolíků. Kázání a výklady evangelia byly omezovány a potírán byl též obrazoborecký zápal horlivců, kteří brali věc do vlastních rukou.[1]
Byla to skutečně královnina politika učinit konformitu snadnou pro její katolické poddané. Je to zřejmé již z letmého pohledu na změny, které nyní byly provedeny v Modlitební knize. Zásadní příklad poskytují formule podávání Večeře Páně.
Velkou zkušební otázkou za Mariiných časů byla otázka skutečné přítomnosti Krista ve svátosti.
Výslech těch, kteří byli pro náboženství zatčeni, se vždy soustředil kolem tohoto bodu. Drobnější rozdíly víry zastínil tento velký článek. Vynořuje se s únavnou opakovatelností ve Foxově Knize mučedníků a zastírá skutečnost, že mezi mučedníky panovala bohatá a zdravá různorodost názorů.
Jak tedy bylo s touto velkou otázkou naloženo Alžbětou a jejími rádci při náboženském narovnání? První Modlitební kniha Eduarda VI., 1549, měla tuto formuli:
„Tělo našeho Pána Ježíše Krista, které bylo dáno za tebe, ať zachová tvé tělo i duši k věčnému životu,“
zatímco Druhá modlitební kniha Eduarda VI. (1552) měla místo ní prostou památnou větu:
„Vezmi a jez toto na památku, že Kristus za tebe zemřel, a živ se jím ve svém srdci vírou s díkůčiněním.“
Na podnět Alžběty byly obě věty spojeny dohromady v revidované Druhé modlitební knize Eduardově, která byla nyní obnovena. A tak v samém srdci nejsvětější bohoslužby z Modlitební knihy je tak účastníkovi bohoslužby předložena ukázka prohnaného, leč neohrabaného slepence, který je typický i pro mnohé jiné části této veliké kompilace.
Poznámky:
[1] Viz Orders of the Privy Council, 29. března 1559 a 18. dubna 1559, ve věci případů v Hailshamu (Sussex), v Bow Church (Londýn) a ve farním kostele v Doveru.
ANGLIKÁNSKÉ USPOŘÁDÁNÍ
V prvním parlamentu vlády (25. ledna 1559 – 8. května 1559) bylo provedeno zákonné náboženské narovnání.
Zákon o svrchovanosti, jenž zajišťoval postavení Koruny jako správce církve a bránil cizímu zasahování do církevních záležitostí, a „Zákon o jednotnosti společné modlitby a služby v církvi a o správě svátostí“ (duben 1559) byly rychle schváleny.
Zdá se, že protestům konvokace a biskupů proti těmto opatřením nebyla věnována zvláštní pozornost. Dolní sněmovna vyřídila Zákon o jednotnosti během pár dnů. V Horní sněmovně, kde duchovní pairové vyjádřili svůj odpor, byla věc provedena během tří dnů.
Následujícího 24. června (na sv. Jana Křtitele) měly všechny kostely v království přijmout novou modlitební knihu.
Tato politika Alžběty a jejích rádců se bezpochyby setkala s nemalým úspěchem. Velká masa duchovenstva i lidu se pokorně podrobila narovnání. Na vnější konformitě královně záleželo nejvíce a zákony týkající se náboženství nebyly uplatňovány přísně.
Katolíci si mohli připomínat, že tridentský koncil dosud neskončil své porady a nebylo možno vědět, co vše ještě může schválit.
Protestanté získali významný bod tím, že zajistili bohoslužbu v angličtině a doufali v další reformu. Nejisté postavení Anglie v evropských záležitostech vedlo lidi k pocitu, že doma se musejí semknout. A konečně, ve srovnání s předchozí vládou se zdálo, že v náboženských věcech nastal čas svobody a pokoje.
PURITÁNSKÉ HNUTÍ
Je zřejmé, že náboženské narovnání, v hlavních rysech diktované a řízené státní politikou, nemohlo uspokojit horlivější mysli. Muži svědomí, ať katolíci či reformátoři, se pod jeho podmínkami necítili dobře.
V očích veřejnosti měla římskokatolická opozice proti náboženskému narovnání zřetelně politické zabarvení. To se pro velikou většinu Angličanů potvrdilo, když Pius IV. zakázal zachovávání ustanovení Zákona o jednotnosti, a ještě více, když Pius V. vydal bulu (únor 1570), jíž Alžbětu sesazoval a zprošťoval její poddané poslušnosti.
Z tohoto důvodu bylo proti katolíkům obvykle postupováno jako proti politickým provinilcům, ačkoli nepochybně v převážné většině případů byla jejich odporu proti zákonu pohnutkou svědomitá náboženská víra.
Puritán či nonkonformista byl ponechán k vyřízení duchovním soudům a komisařům pro církevní záležitosti — a právě jeho případ nás zajímá.
Již za Mariiny doby se mezi náboženskými uprchlíky ve Frankfurtu začaly projevovat linie štěpení. Rychlejší vznik tisku a oběh Bible a její všeobecné užívání v bohoslužbě působily podnětným a povzbuzujícím způsobem na myšlení.
Kvas nových idejí soustavně působil mezi středními vrstvami, zvláště ve městech a na univerzitách.
Vliv reformovaných církví na kontinentě, kde biskupové byli v nemilosti a byla hájena rovnost služebníků, se v Anglii silně projevil skrze ty, kdo se nyní vraceli z exilu.
Utvářel se zvyk pohlížet do Nového zákona jako do průvodce nejen ve věcech víry, nýbrž i v otázkách církevního řádu.
Náboženští uprchlíci z Anglie nabyli přesvědčení, že prostá bohoslužba a správa v „nejlepších reformovaných církvích“ Skotska a kontinentu jsou blíže novozákonnímu vzoru než formy zřízené v církvi anglikánské.
Odraz od římského katolicismu byl tak silný, že cokoli s příchutí „Říma“ bylo v očích důsledných reformátorů ohavností. Odtud jejich zakořeněná averze k rouchům. Nositi hranatou čepici a rochetu se zdálo jako potvrzení celého papežského systému.
Nebylo to samo roucho, nýbrž to, co představovalo v očích světa, na čem záleželo. „Ačkoli rocheta je v podstatě věcí lhostejnou,“ říkali, „za nynějších okolností jí není.“
V této věci okolnosti měnily případ. Biskupové měli velké obtíže zajistit jednotnost v užívání duchovenských rouch a řada duchovních byla suspendována pro odmítnutí konformity s předpisy.
Od otázek oděvu a „papistických ceremonií“ přešli reformátoři k úvahám o povaze biskupského úřadu, o domnělé potřebě být ordinován biskupem a o řádném uspořádání a správě církve.
Cambridge se stala velkým střediskem puritánského cítění.
Pod vedením Thomase Cartwrighta (1535–1603), který důrazně prosazoval úplné odstranění všech pozůstatků papeženství a přísné přidržení novozákonních pravidel pro správu církve, nonkonformisté přibývali a sílili v odvaze.
Neměli žádnou touhu se od církve oddělit. Podle jejich soudu národní církev potřebovala jen další reformu, aby byla dokonalá. Znovu a znovu, kdykoli se sešel parlament, byly činěny pokusy zajistit zákonodárství, které by omezilo moc biskupů a duchovních soudů, uvolnilo podmínky přísahy (subscription) a umožnilo větší svobodu kazatelům při vedení bohoslužby.
Tyto snahy však byly bezvýsledné. Královna považovala takové pokusy za všetečné vměšování do své výsady a ostře přikazovala Dolní sněmovně, aby nechala reformu náboženství na pokoji.
Když se jejich úsilí zajistit reformu ústavními prostředky nezdařilo, museli se „pokročilí kazatelé“, jak se jim říkalo, uchýlit k dobrovolné reformě. Kde mohli, vyhýbali se protivným ceremoniím a spoléhali na silné puritánské cítění svých farníků.
Duchovenstvo v hrabství Northamptonshire si vypracovalo plán, jak spravovat své farnosti a řídit bohoslužby nezávisle na církevních kánonech. Byl to pouze příklad toho, co se dělo jinde.
Na mnoha místech vstupovali kazatelé, kteří si přáli další reformu, do dobrovolných sdružení a pravidelně se scházeli k „proroctvím“ či shromážděním, na nichž se nějaký oddíl Písma nebo otázka zbožnosti probírala spořádanou metodou.
Tato „klasická shromáždění“ tvořila výtečné cvičiště pro puritánskou službu. Napomáhala důkladné znalosti Písma, poskytovala příležitost k přátelské výměně názorů a dávala prostor pro uplatnění sebeovládání a rozvoj pracovních návyků pod pevnou rukou „moderátora“ či předsedy.
Někteří biskupové pohlíželi na tato shromáždění přátelsky. Královna však na všechna „shromáždění“ hleděla s podezřením; příliš snadno se mohla proměnit v líhně politické agitace. Neměla potíž nalézt biskupy svého smýšlení, aby je potlačili.
PRIMÁT JOHNA WHITGIFTA
Primát Johna Whitgifta, jenž roku 1583 vystřídal Grindala v úřadu canterburského arcibiskupa, byl těžkým obdobím pro ty, kdo nemohli konformovat požadavkům Modlitební knihy a kanonického práva církve.
Whitgift obdržel od Alžběty „pochodové rozkazy“. Měl „obnovit kázeň církve a jednotnost zřízenou zákonem“, která se podle panovnice „zcela vychýlila z pravé míry“.
Whitgift se s chutí pustil do práce, aby věci napravil. V prvním týdnu svého primátu, v září 1583, vydal své proslulé tři články, k nimž museli — pod trestem zbavení úřadu — přistoupit všichni držitelé církevních funkcí.
V prosinci 1583 dosáhl toho, že královna z vlastní autority jmenovala novou církevní komisi s širokými pravomocemi.
Byl rozhodný v udržování liturgie a ceremonií církve. Jelikož držel metropolitní stolec dvacet let, mohl své politice vtisknout kontinuitu. Setrval na poli tak dlouho, aby mohla vyrůst strana upřímně připoutaná ke Knize společných modliteb, a postupně otupil část prudkého puritánského odporu. I Cartwright byl nakonec redukován k jakési formě konformity.
Whitgift však puritánské hnutí nezadusil. To, co učinil, bylo, že část puritánského cítění vehnal do podzemí a tím, že rozmetal veškerou naději na bezprostřední reformu církve zevnitř, připravil půdu pro zřízení důkladněji reformovaných církví zcela oddělených od státní církve a nezávislých na episkopální jurisdikci.
Puritáni čelili pronásledování pozoruhodnou trpělivostí. Může se zdát divné, že nebylo založeno více oddělených církví a to i významnějšími vůdci jejich strany. Ale cesta separatisty byla tvrdá.
Myšlenka zřídit církev nezávislou na farním systému byla zcela nová. Puritán neprotestoval proti národní církvi jako takové, nýbrž proti jejím zlořádům. A právě mezi puritánským duchovenstvem nacházeli separatisté své nejzavilejší polemické protivníky.
Gifford z Maldonu psal proti Brownovi; Cartwright prosil svou švagrovou, aby opustila brownisty, a psal proti Harrisonovi; Bradshaw a Hildersham se přeli s Johnsonem; Bernard se Smithem; Ames s Robinsonem.
Pro puritána byla polemika s brownistou snadným způsobem, jak světu ukázat, jak věrným synem církve ve skutečnosti je!
„Přesní“, čili puritáni, tvořili uvnitř církve silnou stranu. Přitahovali na svou stranu mnohé horlivé muže. Hnutí spojené s jejich jménem, ačkoli v prvé řadě náboženské, mělo stránku politickou a ti, kdo si přáli reformu státní církve a omezení svévole prelátů, nalezli v puritánské věci přirozené pole působnosti.
A ti, kdo si přáli posílit ruce Parlamentu jako zábranu proti despotické moci Koruny, přirozeně vložili váhu svého vlivu na stranu reformy.
Léta ubíhala a ti, kdo usilovali o další reformu církve, byli v pozdějších letech Alžbětiny vlády pozbuzováni nadějí, že po usednutí Jakuba Skotského na anglický trůn dojde k změně politiky směrem, který si přáli.
Bylo by pošetilé odřezat se od státní církve, anebo se nechat z ní vypudit, když existovala možnost, že za několik málo let — s oporou krále z presbyteriánského Skotska — by mohli onu církev pro svou stranu získat a reformovat ji podle svého smýšlení.
BROWNISTÉ NEBO BARROWISTICKÉ HNUTÍ
Snad nikdy v dějinách Anglie nenastal čas, kdy by se muži a ženy zaujatí náboženstvím nescházeli mimo bohoslužby úřední církve, aby rozhovorem či četbou rozvažovali o věcech, které se jejich životů dotýkaly nejblíže.
Středověké cechy kupců a řemeslníků měly náboženský ráz a dávaly široký prostor bratrskému stýkání. Za Wiclifových časů se v mnoha krajích konala shromáždění, na nichž „evangelíci“ četli a vykládali Písmo.
Misionářská shromáždění augustiniánských bratří měla v sobě prvek spontaneity, který jim dodával neformálnosti.
Dokonce i za Eduarda VI., kdy protestantská věc stála na vzestupu, nacházíme některé, kdo nebyli plně spokojeni, jak se soukromě scházeli k modlitbě a četbě.
Zápisy Tajné rady vyprávějí, jak se někteří muži z Kentu o Vánocích roku 1550 přeplavili přes ústí Temže a spolu s některými v Essexu se „shromáždili kvůli záležitostem Písma v Bockingu“.
Učinili jakýsi druh odloučení od církve, neboť přiznali, že „po více než dva roky odmítali přijímání“.
Za Marie se konala tajná shromáždění horlivých reformátorů, na nichž byla užívána „modlitební kniha krále Eduarda VI.“.
Ti, kdo byli nespokojeni s náboženským narovnáním za Alžběty, nemuseli hledět daleko do minulosti, aby našli příklady oddělených shromáždění.
Je však pochybné, zda některé z těchto neregulérních shromáždění bylo organizováno jako oddělená církev nebo se kdy pokládalo za církev úplnou a celistvou. Jejich odloučení bylo náhodou vyvolanou nutnostmi doby, a nikoli bodem jejich programu či věcí zásady. Čekali na obrat ve věcech, a po Alžbětině nastoupení členové těchto shromáždění znovu docházeli do svých jednotlivých farních kostelů.
LONDÝNSKÁ „SKRYTÁ CÍRKEV“
Když se však ukázalo, že reforma anglikánské církve nepůjde příliš daleko, skupina přátel v Londýně učinila smělý krok a utvořila oddělené společenství.
Roku 1567 se o něm mluvilo jako o „Skryté církvi v Londýně“. Spis, podepsaný jejím kazatelem „Richardem Fytzem“, vrhá světlo na její cíle a zásady. Tento dokument prohlašuje, že pravá církev našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista má, anebo usiluje mít:
„Především a nade vše, aby slavné slovo a evangelium bylo kázáno ne v otroctví a podrobenosti, nýbrž svobodně a čistě.
Za druhé, aby svátosti byly vysluhovány čistě, jedině a zcela podle ustanovení a dobrého slova Pána Ježíše, bez jakékoli lidské tradice či výmyslu.
A nakonec, aby tu nebylo špinavé kanonické právo, nýbrž kázeň jedině a úplně souladná s týmž nebeským a všemohoucím slovem našeho dobrého Pána Ježíše Krista.“
Je vidět, že hlavní námitky proti alžbětinskému náboženskému narovnání se týkaly omezení kázání, dvojznačné bohoslužby večeře Páně podle nové Modlitební knihy a podržení kanonického práva zděděného z katolických časů a vynucovaného na duchovenstvu namísto kázně Nového zákona.
Kazatel a jáhen této londýnské církve zemřeli ve vězení a její dějiny jsou nejasné. Je možné, že někteří její členové se připojili na stranu Johna Greenwooda a pomohli utvořit separatistickou církev, jež nabyla známosti v Londýně pod vedením Henryho Barrowea (1550–1593), Johna Penryho, Thomase Settlea, Williama Smithe a Francise Johnsona.
Příběh této církve a jejích utrpení byl často vyprávěn, a nebudeme se u něj zde zdržovat. V pozdější fázi našeho vyprávění se s ní setkáme v exilu v Amsterdamu. Prostřednictvím svého pastora, Francise Johnsona, vykonala silný vliv na Johna Smithe, jehož život a práci máme bezprostředně na mysli.
ROBERT BROWNE A POJEM „BROWNISTÉ“
Krátce jsme hovořili o separatistickém hnutí v Londýně; mezitím v provinciích byla podobná separatistická církev utvořena v Norwichi pod vedením Roberta Browna (1550–1633) a Roberta Harrisona.
Brown měl nevšední literární nadání. Dobře zrozen i vzdělán, vyzdvihl separatistické hnutí do veřejného povědomí jak psaním, tak kázáním. Ovládal jasný a živý anglický styl, měl schopnost systematizovat a dobrý díl neohroženého ducha, jenž je každému průkopníku nezbytný.
Skutečnost, že se nakonec přizpůsobil a přijal faru v anglikánské církvi, přinesla jemu i jeho spisům u starých přátel špatnou pověst; jeho knihy trpěly nepřiměřeným zanedbáním.
Stavím jeho spisy hned vedle Penryho, pokud jde o sílu literárního výrazu mezi všemi separatistickými pamflety alžbětinských časů. Jak přibývalo těch, kdo se oddělovali od anglikánské církve, bylo třeba jména, které by je odlišovalo. Anglikán znal „papistu“ a znal „precizistu“ čili „puritána“; zde však byli muži nového řádu a bylo nutné nějaké vhodné označení.
„Anabaptista“ a „sektář“ byla po ruce jako hanlivá slova, ale ač byla volně používána, nebyla dost přesná. Vznikla tudíž označení „brownisté“ a „barrowisté“.
Browne a Barrowe byli předními literárními šampióny věci — druhý byl prudký a rozvláčný spisovatel (což nepřekvapí, psal totiž z vězení), první pak jako první jasně vyložil v tisku zásady, na nichž byly separatistické církve budovány.
Označení „barrowisté“ brzy vymizelo, ale „brownisté“ přetrvalo, protože vyhovovalo jazykové potřebě. Užíváme je v historickém smyslu; kdysi to byla přezdívka a jako taková byla právem odmítána, ale její jed už dávno vyprchal.
Stala se pohodlným symbolem k označení těch, kdo v dobách Alžběty a Jakuba následovali zásady církevní správy a řádu tak pečlivě vyčtené z knih Nového zákona a vyložené Robertem Brownem.
ZÁKON Z ROKU 1593 A EXIL
Jak tehdejší zákon země stál, bylo vyhnanství nezbytným důsledkem odloučení od anglikánské církve. Přísný zákon „k udržení královniných poddaných v poslušnosti“ byl přijat v dubnu 1593.
Výslovně mířil na separatisty a měl trestat „osoby, které tvrdošíjně odmítají chodit do kostela nebo pobízejí jiné, aby zpochybňovali královninu autoritu v církevních záležitostech“.
Ti, kdo byli podle tohoto zákona odsouzeni, byli vsazeni do vězení; tři měsíce se jim ponechalo, aby začali navštěvovat některý farní kostel a při bohoslužbě veřejně odvolali; odmítli-li, měli opustit královnina panství a nikdy se nevracet bez jejího zvláštního povolení.
John Penry v očekávání tohoto zákona napsal 24. dubna 1593 význačný list bratřím — závěrečnou radu muže stojícího pro svědomí v stínu smrti: aby odložili vlastní zájmy a dbali dobra celé církve, a budou-li vypovězeni, ať drží společenství pohromadě, kamkoli je Bůh pošle.
Část členů „utrápeného sboru“ hledala azyl na podzim 1593 v Nizozemí; další se k nim přidávali, jak jim vypršela tříměsíční vězeňská lhůta. Usadili se nakonec v Amsterodamu, byť ne bez třenic a rozptylu.
Poznámky:
[1] K potlačení obrazoborectví a omezení kázání srov. příkazy Tajné rady z 29. a 18. března 1559, v případech Hailsham (Sussex), Bow Church (Londýn) a farního kostela v Doveru.
[2] K zákonu z roku 1593 viz Neal, History of the Puritans, sv. I, s. 426.
Štěpán Křivánek
Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Síť víry nebo facebookovou skupinu Zpravodaj Baptisté – Síť víry