Kázání: 259. Kdo poslouchá Boha?

Kázání

Kdo poslouchá Boha?

1. čtení: Žalm 118, 14 – 29

2. čtení: Skutky 5, 27 – 42

Sestry a bratři, během týdne mezi velikonoční nedělí a dneškem se odehrálo spousta událostí. Mimo jiné také zemřel a byl pohřben papež František.

Zajímavé bylo sledovat titulky českých deníků, které celkem shodně k informaci o papežově skonu přidávaly vždy pár slov o tom, čím se v myslích lidí zapsal.

Zde je několik příkladů: Zemřel papež František, díky kterému církev nastavila vlídnější tvář; odešel svatý otec míru a soucitu; který viděl sílu v laskavosti, víře, pokoře a porozumění; který nechtěl shlížet z trůnu; který zbořil mnohá tabu; symbol lidskosti, který šel příkladem; zastánce žen v církvi, který prý o funkci příliš nestál; který měl řadu nepřátel, hlavně mezi klérem.

Je skutečně s podivem kolik pozitivního hodnocení se zesnulému papežovi v českém prostředí dostalo. V národě, který má ve zvyku nenechat na církvích nit suchou, je to něco nevídaného. Navíc když u nás katoličtí hodnostáři často působí dojmem Františkova pravého opaku.

Troufám si za nás protestanty vyslovit přesvědčení, že v jistém smyslu byl František i naším papežem. Ne sice po stránce instituční, organizační nebo snad teologické, ale po stránce – jak to jenom nazvat – po stránce svědecké.

Myslím tím jeho nepřehlédnutelnou inspiraci v evangeliích, v tom, co kázal a jak jednal Ježíš. Soudě podle toho, co František říkal a jak vystupoval mezi lidmi, byl v pravdě svědkem Kristovým.

S trochou nadsázky lze říct, že kdyby býval byl někdo takový v čele církve v době Husa nebo Luthera, nemuseli by se dnes křesťané dělit na katolíky a protestanty.

Jak známo, v historii ale žádné kdyby neplatí. Navíc se ani nedá říct, že se protestanti vždycky automaticky inspirují na Kristu. I v našich kruzích se najdou lidé povýšení, zatuhlí a nesnášenliví.

František ostatně také nebyl bez chyb a omylů, stejně jako nikdo z nás. Nic to ovšem nemění na tom, že ve své osobě jedinečným způsobem světu ukázal, v čem spočívá podstata křesťanské víry: ne nabubřelá povýšenost a neustálé peskování druhých, ale skromnost a nelíčený zájem o ty, které společnost přehlíží nebo ponižuje.

Není divu, že měl zesnulý papež kvůli tomu řadu nepřátel, zejména mezi těmi, kteří dosud tahali za nitky moci a kteří v jeho počínání viděli ohrožení svého postavení.

Vlastně šlo o podobný konflikt, jaký se přihodil i v dnešním čtení. Z Lukášova vyprávění o počátcích církve máme dojem, že to byl tenkrát velký fofr. O Letnicích, padesát dní po Ježíšově ukřižování a vzkříšení, dostali učedníci z nebe zásilku Ducha svatého a události nabraly švunk.

Lidé se houfně přidávali k novému společenství, kde platila jiná pravidla, než bylo běžné. V čem byl rozdíl? Především ten, kdo uvěřil v Krista, přestal být závislým na chrámové instituci.

Bez chrámu se tenkrát člověk takříkajíc nehnul. Odpuštění, rozhřešení, ujištění, uzdravení, potěšení a spousta dalšího bylo k mání jen a pouze v rámci předepsaných obřadů v jeruzalémském chrámu.

Chrámová instituce byla dobře promazaným podnikatelským soukolím, které provozovala široká velekněžská rodina. Ježíš byl ukřižován právě proto, že se zavedenému chrámovému provozu postavil na odpor.

Kritizoval chrámovou mašinerii, která si z prominentního přístupu k Bohu udělala výnosný byznys, a citoval slova proroků o tom, že chrám má být každému přístupným místem modliteb, ne krvavé jatky ovládané násilníky.

První křesťanské společenství bylo pro lidi atraktivní mimo jiné právě proto, že se v souladu s Ježíšovým postojem stalo nezávislým na chrámovém provozu.

Všechno, co se v chrámových obřadech nabízelo, mohli totiž lidé najít v osobě Ježíše Krista, potažmo v samotném křesťanském společenství. Mezi Ježíšovými vyznavači se setkali s přijetím, odpuštěním i s projevy sounáležitosti, zde se mohli nově nadechnout, aniž by museli podstupovat předepsané chrámové rituály.

V Lukášově podání vyznívá první období křesťanské církve až poněkud idealisticky: „… po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem, chválili Boha a byli všem lidem milí“ (Skutky 2,46-47).

Myslím, že jedno z největších nebezpečí, které na křesťany číhá, je pocit vlastní nezastupitelnosti. Nejhorší, co se nám může stát, je, že se budeme tvářit, jako bychom měli patent na spasení.

Jsou církve, které tvrdí, že nemůže být spasený nikdo, kdo není jejich členem a nedodržuje předepsané obřady. Jsou jiné církve, které zase trvají na tom, že nemůže být spasený nikdo, kdo nesdílí jejich výklad Bible.

Často bychom v pozadí takových tvrzení našli zištné pohnutky, povýšenou sebeprezentaci a nezřídka také snahu manipulovat s lidmi. Přijetí, odpuštění a zájem o ty, které společnost přehlíží nebo ponižuje, v takových církvích nebo sborech přicházejí obvykle zkrátka.

V dnešním příběhu si velekněží spolu s chrámovou radou nechali apoštoly předvést k výslechu: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku (měli na mysli Ježíše), a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém!“ Petr a apoštolové odpověděli stručně: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“

Na to se velekněží rozlítili a chtěli apoštoly zabít. Bodejť ne. Věděli, že jestli tomuhle hnutí neučiní přítrž, mohou nakonec přijít o všechno, co je jim svaté: lidé přestanou považovat předepsané obřady za nezbytné, velekněžská prestiž se rozplyne a byznys s vírou přestane vynášet. Stejný scénář se v dějinách odehrál mnohokrát, Jan Hus a mnozí další by mohli vyprávět.

Zmínka o tom, že je třeba poslouchat Boha, a ne lidi, velekněze nadzvedla. Jak si někdo osobuje právo tvrdit, že oni Boha poslouchají, a my ne? O tom, kdo poslouchá Boha, přece rozhodujeme my, ne oni, nevzdělaní Galilejci!

Vlastně tuhle otázku řešíme dodnes. Kdo poslouchá Boha a kdo dá víc na lidi?

V zásadě existují opět dva možné způsoby, jak si na otázku odpovědět. Buďto za poslušnost Bohu považujeme především dodržování předepsaných pravidel, obřadů a rituálů, případně předepsaný výklad Písma, nebo za poslušnost Bohu považujeme způsob mluvení a jednání, který co nejlépe odpovídá tomu, jak mluvil a jednal Ježíš Kristus.

Apoštolové měli za to, že Bůh se nenachází v chrámovém provozu, ale ve společenství těch, kdo uvěřili v Krista. Právě tam, v docela obyčejném spolku lidí, kteří se navzájem přijímají takoví, jací jsou, a kteří si vzájemně pomáhají, je přítomný Boží Duch.

Právě tam se staví nový chrám, tentokrát ne z malty a kamenů, ale z konkrétních lidí, jak o tom barvitě píše apoštol Pavel na jiném místě. 

Už to skoro vypadalo, že apoštolové přijdou o život, ale naštěstí se v rozhodující chvíli ujal slova jeden z významných členů rady Gamaliel. Doporučil přítomným velekněžím a radním, aby si to dobře rozmysleli, protože jestli je tohle hnutí lidského původu, dlouho nevydrží; jestli ale pochází z Boha, nic s tím nenadělají, bude se šířit dál.

Gamaliel byl farizeus a patřil k umírněné frakci. Nechtěl, aby se příslušníci vyvoleného národa, když spolu zrovna nesouhlasí, vzájemně likvidovali. Evidentně mu šlo v danou chvíli o to zabránit krveprolití a velekněžskou radu nakonec přesvědčil.

Apoštolové dostali 39 ran koženými důtkami a s důrazným upozorněním, aby už nikde o Ježíšovi nemluvili, byli propuštěni. Samozřejmě, že hned jak se dostali ven, zákaz porušili, a v chrámě i po domech učili a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.

Jinak řečeno, že v osobě Ježíše Krista se můžeme setkat s Bohem a nejsou k tomu potřeba velkolepé chrámy ani vznešené obřady.

Jedno ale přece jen potřeba je, a sice společenství lidí, kteří se k Ježíši hlásí. Věřit si jen tak sám pro sebe nedává moc smysl.

Bůh o sobě totiž dává vědět právě skrze lidi kolem nás, prostřednictvím nich nás přijímá takové, jací jsme, skrze ně nám odpouští, podpírá, otevírá nové obzory a vlévá novou naději. Tohle je vlastní smysl církve a její nenahraditelný úkol.

Bratr František a mnozí jiní za dlouhá staletí se o takový obraz křesťanství snažili. Díky Bohu za ně. Nyní je řada na nás.

PeČ

SPCH 27. 4. 2025

Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Síť víry nebo facebookovou skupinu Zpravodaj Baptisté – Síť víry