Střípky z historie: Dopis vdovy Stumpfové Dr. Procházkovi 1929

Milý bratře Procházko!

Odpusťte mi, že obtěžuji Váš nabitý program, ale v mé obtížné situaci jsem k tomu donucena.

Je zbytečné, abych mému drahému bratrovi podrobněji psala o okolnostech, k nimž v poslední době došlo a které – bezpochyby – způsobují, že jsem truchlila nad smrtí svého milovaného manžela. Nechci o tom ani psát, protože to stejně nemůžeme změnit, musíme v tom spočinout, bez ohledu na to, jak nenahraditelný je prázdný prostor, který po jeho odchodu zbyl.

Když můj milovaný manžel odešel, v mém velkém smutku mě drželo jen vědomí, že odešel na dobré místo, to mě osvobodilo od tíhy obrovského utrpení, a já doufala, že Dobrý Bůh, když nás odtrhl od sebe, toho, kdo mi byl nejdražší a pro mě znamenal nejvíc, mě ani po tom neopustí. 

To bylo také posíleno skutečností, že zde byli milující bratři, kteří sdíleli moji bolest, obklopovali nás láskou, utěšovali nás a podporovali nás. Tak jsem se mohla odhodlat, že navzdory mnoha útokům, při nichž můj manžel zemřel před jeho smrtí a částečně i po jeho smrti a byly dělány některými, jsem zůstala klidná, ovládala své emoce a trpělivě čekala, až všechno obrátí k lepšímu.

A opravdu jsem trpělivě čekala. Čekala jsem na útočníky, kteří nám tak ztrpčovali život, aby činili pokání ze svých strašných hříchů. Čekala jsem, až budou obvinění mého zesnulého manžela objasněna zásahem Baptistické Unie a pomocí bratrů, kteří se objevili na pohřbu.

Čekala jsem, že bratr Alexovics, který zde zůstal, uzná svou povinnost vůči svému kolegovi a jeho pozůstalé rodině a svou láskou a porozuměním nám pospíší pomoci v našem velkém smutku.

Ve svém očekávání jsem však byl hořce zklamána. Protože to byl třetí měsíc, co jsme pohřbili mého manžela, ale od té doby se nestalo nic, co by rehabilitovalo mého manžela, jeho rodinu nebo obnovilo od té doby mnohem komplikovanější sborový život. 

Dnes jsme tam, že část sboru, která nesdílí názory našich útočníků, tedy těch, kteří, mohu právem říci, chtěli klidněji a s více křesťanským duchem a přesto chtějí věci řídit normálním způsobem, je neustálý útok a nenávist vůči mně a mé rodině. Nejvíce v tom hrají Pjatkó, Kelemen, Petricska a další.

Podle mého názoru v době, kdy tu bratr Alexovics zůstal, aby zahladil rozpory, by bylo snadné dát věci do pořádku, alespoň z větší části.

Koneckonců, po smrti mého manžela mnoho lidí litovalo toho, co udělali, a bylo by nutné, aby to byl jen zkušený a vážený kazatel, jako je bratr Alexovics, a ponechal stranou všechny zájmy a předsudky, aby čest jeho zesnulého kolegy byla ctěna za účelem vyjasnění toho, co se stalo.

Nikdo však nevěděl proč k tomu nedošlo a během jeho pobytu se věci ještě více rozbily.

Stejně jako někteří sebrali odvahu nechtěli vidět mě, moji rodinu a ty, kteří nás podporují (tj. většinu sboru v Mukačevu), dokonce ani v modlitebně. A Clement napsal dopis, ve kterém nás vyzýval, abychom opustili byt.

Nyní bych rád věděla, kdo je kompetentní posoudit, jak dlouho mohu v našem bytě žít, a kdo může zastupovat sbor v Mukačevu s většími právy: ti, kteří pro sbor nikdy nic neudělali, se objevili, až když se museli zúčastnit zlé akce, nebo ti, kteří za mnoho let neúnavné práce a mnoha obětí vytvořili tento malý sbor?

Také se ptám, kde najdu fórum k nápravě svých stížností, protože chci využít všech prostředků, abych viděla obvinění vznesená proti mému zesnulému manželovi a jeho poctivé a obětavé práci.

Moje hlavní touha je, aby tato bezohledná honička jednou provždy skončila, protože moje už tak rozrušené nervy to nevydrží a nikdo si nemůže přát, abych také následovala osud mého manžela.

S odkazem na dobrou vůli, kterou jste již drahý bratře zažil, prosím, aby bylo v této záležitosti konečně něco provedeno, protože to je v nejlepším zájmu nejen naší osiřelé rodiny, ale také pokoje ve sboru.

Těším se na Vaši srdečnou reakci, upřímně věřím

vdova Paní Jenő Stumpfová