Historické články | Baptistická knihovna

Z historie reformovaných a baptistů na Svaté Heleně 4.

Z historie na Svaté Heleně

Ve čtvrté části pojednává Michal Pavlásek o tom, co rozdělovalo svobodné a reformované evangelíky na Svaté Heleně a o baptistech, jako třetím denominačním hráči.

Z historie

Konstruování hranice svobodných a reformovaných evangelíků

Skupinu svobodných můžeme pojímat jako ortoprakticky vymezenou skupinu s výrazně definovanými odlišovacími znaky, jejichž respektování pro věřící uvnitř skupiny (insidery) bylo závazné, stejně jako v případě těch, kteří jevili o věrouku skupiny zájem a chtěli přijmout tyto její atributy. Hlavním distinkčním gestem svobodných byla snaha vymezit se vůči pouze formálním praktikám víry reformovaného sboru, kdy pouhá návštěva kostela či účast na  rituálu večeře Páně byla optikou svobodných pojímaná jako zcela nedostatečný prostředek dosažení vykoupení. Hlavním prostředkem k  tomu a „cílem“ – pojímali-li bychom akty projevu víry jako prostředek uplatnění modelu chování řídícího se principem racionální volby – bylo každodenní jednání provázané s  ortopraktickými zásadami, které vedly k  vyjednávání osobních existenciálních postojů „ke světu“ a reflexi vlastních intelektuálních postojů k požadovanému denominačnímu učení. Právě v těchto symbolických strukturách konstruovaných distinkčními gesty se pohybovalo jednání místních nekatolíků, což fakt společného teritoriálního původu v  národněmytologizační rovině odsunulo na  vedlejší kolej. K tomu docházelo z  toho důvodu, že symbolické univerzum národa jako nadosobního principu v mentální rovině nedisponovalo tak širokým arzenálem mobilizačních praktik, a sotva tak mohlo konkurovat existenciálně dlážděné cestě směřující k vykoupení vlastní duše.

Hranice byla na první pohled pociťována jako neproniknutelná stěna ortopraxe obrácených, na jejíž relativnost a pouhou zdánlivost ukazuje ambivalentní charakter skupinového vymezování (Jakoubek 2010; Pavlásek 2011c). Na jednu stranu totiž probuzenecké skupiny představují společenství s  endogamními tendencemi, kdy případné sňatky mimo tuto skupinu vedou k nucenému opuštění náboženské obce. Zároveň ale je pro probuzenecké hnutí charakteristický důraz na šíření vlastních věroučných praktik vně skupinu. Šíření svědectví pravdy o spáse formou snahy každého jednotlivce o probuzení dalších ve víře spících je tak důležitým atributem zásad vedoucích k soteriologickému zajištění. Každý jednotlivec se totiž měl držet hesla dnešní dědičky probuzenecké tradice svobodné refor-mované církve – Církve Bratrské – každý křesťan evangelistou (Zásady 1997, 19). Páteř zbožnosti helenských obrácených tvořilo přijetí důsledné asketické morálky v duchu puritánských zásad, individuální pochopení výkladu Písma a schopnost dalšího porozumění skrze svědectví. Vnitřní obrácení k christocentrickému životu každého jednotlivce probíhalo prostřednictvím pochopení Písma vnitřním probuzením. V jiné rovině bylo takovéto vymezování manifestováno okázalou abstinencí, jež se stalo důležitým prostředkem obrácených k poukazování na vlastní morální bezúhonnost. Postupně se členství v denominační skupině stávalo každodenní praxí věřících se silnou sociální kontrolou, kterou v duchu zásad probuzenectví uplatňoval požadavkem přísné sborové kázně.

Baptisté jako třetí denominační „hráč“

Během světové války se někteří obrácení seznamují s  učením baptistů, kteří začátkem 20. let zakládají sbor v sousední rumunské obci Coronini. Význam a vliv baptismu pro další události v obci je nutné spatřovat v rovině distinkčních znaků a obsahů, které jeho šíření „aktivizovalo“. Baptismus zasel semínko věroučných otázek, jejichž zodpovězení stálo na bedrech každého jednotlivce. Právě proto se například věroučná otázka křtu dětí dostala do pozice ústředního boun­dary markeru, který v  denominačních sporech napříč všemi skupinami protestantského vyznání (reformovaných evangelíků, svobodných evangelíků, baptistů a  snad i – což je spíše v rovině spekulace, založené na ojedinělých referencích farářů ČCE – darbistů) vystoupil do role ústředního distinkčního znaku.

Stávající členstvo svobodných na společných schůzích, kde se řešila zásadní věroučná otázka – zda křtít děti, nebo jen obrácené dospělé, k problematice křtu dětí nezaujalo jednotné stanovisko. Postoj k tomuto dilematu významně rozděloval společenství svobodných a stal se také zdrojem pnutí, z kterého všechny tři skupiny čerpaly vlastní legitimitu. Na druhou stranu otázka křtu zároveň dialekticky plnila také funkci expanzivní ve  smyslu základní povahy probuzeneckých skupin (Jakoubek 2010, 538; Pavlásek 2011c). Obě probuzenecké skupiny měly podobnou strategii získávání dalších příznivců, i když taktiku uplatňovanou vojvodovskými „obrácenými“ v  čele s metodistickým kazatelem M. Roháčkem, kdy s desítkami zpěváků konal společnou evangelizační činnost v okruhu velkých vzdáleností zpěvem, modlitbami či šířením náboženských textů a traktátů32, nelze na Svaté Heleně doložit.

Michal Pavlásek

Poznámky:

32 Svetlo XV, 1914/2: 9.

Hodnocení:

Rating: 5 out of 5.

Similar Posts