Jan Řičař (1894 – 1978)

Jan Řičař

19. 4. 1894 – 22. 4. 1978

Bratr kazatel Jan Řičař, zakladatel pardubického sboru BJB a jeho dlouholetý kazatel, se narodil v Zámrsku u Vysokého Mýta ve věřící katolické rodině. Vyučil se strojním zámečníkem a vystudoval Průmyslovou školu strojní v Pardubicích. Měl značné technické nadání, ale Bůh mu určil jinou cestu.

Již jako student se v roce 1914 setkal v Pardubicích v malé skupince věřících s kazatelem Františkem Pokorným, misijním pracovníkem pražského sboru BJB. Jeho kázání na senzitivního Jana hluboce zapůsobila, začal horlivě studovat Bibli a o dva roky později (v roce 1916) byl i se svou snoubenkou Marií Janebovou pokřtěn v pražském sboru BJB kazatelem Józou Novotným.

Brzy nato vedl Jan Řičař v pardubickém obecenství, které se stalo již kazatelskou stanicí, pravidelná nedělní shromáždění.

V roce 1917 se s Marií Janebovou oženil a měli spolu čtyři děti: Kristoslava (1920), Dagmar (1322), Martu (1924) ajana (1939).

Začátkem roku 1918 byl Jan Řičař povolán na vojnu a po návratu v roce 1919 nastoupil do zaměstnání jako technik ve strojírenském závodě. Za krátký čas se však rozhodl věnovat plně službě evangeliu Kristovu.

Na výzvu dr. J. Rushbrooka, sekretáře Světového svazu baptistů, který v roce 1919 navštívil Československo, začal Jan Řičař soukromě studovat bohosloví. Po absolvování misijního kurzu ve Švýcarsku na misijním semináři na Crischone a po složení kazatelských zkoušek v říjnu 1921 byl Jan Řičař na konferenci Jednoty v Praze ordinován na kazatele a bylo mu nabídnuto místo na kazatelské stanici v Pardubicích.

Tato stanice byla v roce 1922 vyčleněna z pražského sboru a stala se samostatným sborem. Bratr Jan Řičař se s nadšením, s energií jemu vlastní a s využitím svých organizačních schopností dal do práce.

Jan Řičař se zaměřil především na vybudování životaschopného sboru, ale zahájil zároveň misijní činnost i mimo Pardubice.

Dr. Józa Novotný o něm později prohlásil:

„Je rozeným vůdcem a obratným organizátorem. Nikdo neumí tak dát dohromady sjezd, konferenci, velké shromáždění, slavnost, jako on.”

A skutečně – během dvou let se bratru Řičařovi podařilo vybudovat v Pardubicích sbor, který po získání sborového domu začal žít bohatým a plným životem. Svoji činnost začala rozvíjet mládež, 25-členný pěvecký sbor, kroužek tamburašů, sesterský kroužek.

V roce 1924 měl sbor již dvě stanice (Horní Jelení a Česká Třebová), zakrátko k nim přibyly tři další (Čepy, Malé Svatoňovice, Blato). Bratr Řičař pomáhal vydatně i při zakládání sboru ve Vysokém Mýtě.

V letech 1920-1925 zajišťoval Jan Řičař v Pardubicích tisk časopisu Jednoty Chelčického, kalendáře Chelčický a prvního zpěvníku Jednoty Bratrské písně. Mimoto vydával až do čtyřicátých let různé traktáty pro potřeby evangelizace a pohlednice s biblickou tématikou.

Na baptistickém bohosloveckém semináři v Praze přednášel praktickou psychologii. V Pardubicích založil Kostnickou jednotu, jejímž byl dlouholetým předsedou a udržoval pravidelné styky s protestantskými církvemi i v řadě dalších měst.

Plné uplatnění svých organizačních schopností nalezl bratr Jan Řičař v celocírkevní práci. V roce 1937 byl zvolen místopředsedou a v roce 1939 předsedou Svazu sdružení mládeže Bratrské jednoty Chelčického (BJCH). V roce 1938 byl Jan Řičař zvolen předsedou české župy. V roce 1945 byl zvolen předsedou BJCH v Československu.

Po válce věnoval velké úsilí hospodářskému zabezpečení sborů a kazatelů s využitím tehdejších možností materiální pomoci amerických baptistů a angažoval se při řešení nemalých problémů českých reemigrantů.

Při mnohostranné a časově velmi náročné práci pro celou Jednotu však Jan Řičař nezanedbával kazatelskou službu ve svěřeném sboru a ve stanicích.

Jeho pastorační úsilí bylo obdivuhodné svou intenzitou a vytrvalostí. Protože jeho velkým koníčkem byla medicína, zaměřoval se především na pastorační návštěvy nemocných, jimž sloužil nejen slovem Božím, ale opatřoval pro ně i zahraniční léky. Díky svému přátelství s primářem chirurgie pardubické nemocnice měl přístup i k nejtěžším případům nemocných.

Bratr Jan Řičař zároveň nikdy neztrácel kontakt s drsnou realitou života společnosti, jejímž morálním stavem, zejména v poválečném období, byl velmi znepokojen. Osudné volby do parlamentu ČSR v roce 1946 považoval za nástup totality a začátek tragédie českého národa. Únor 1948 předvídal téměř jasnozřivě.

Svými názory se netajil, a tak na sebe brzy upoutal pozornost státní bezpečnosti. Zvlášť bedlivě byly sledovány jeho zahraniční styky, zejména s americkými baptisty, takže se Jan Řičař stal jednou z prvních obětí předem naplánovaných politických procesů s představiteli protestantských církví.

Převrat Komunistické strany strany hlásící se k extrémním formám marxistické ideologie představoval ve svých důsledcích sám o sobě velký zásah do náboženského života tehdejšího Československa.

Zápas proti neuznaným náboženským skupinám na Slovensku započal na jaře 1948. Povereníctvo vnútra vydalo dne 4. května 1948 oběžník okresním národním výborům, okresním správním komisím a národním výborům v Bratislavě, Košicích a v obci Vysoké Tatry, podepsaný za povereníka Rudolfem Viktorinem. V něm se uvádělo:

O to více se v pozornosti KSČ a státních institucí bdících nad náboženským životem v zemi ocitly církve, jež měly své historické vazby na politický „Západ”. Mezi nimi hrála svou roli i Bratrská jednota Chelčického (BJCH). Vztahy státu k této církvi se od roku 1948 postupně zhoršovaly, až nakonec v letech 1952–53 stála Bratrská jednota Chelčického na pokraji ilegality.

Úvahy o možné likvidaci či omezení malých svobodných církví se objevují v církevní politice KSČ poměrně brzy. Již v červenci 1948  byla otázka jejich omezení konzultována se zástupci nekatolických církví:

„Na podnět dr. Huba bylo jednáno o poměru evangelických církví, zejména českobratrské církve, slovenské luteránské a slovenské reformované k drobným sektám a denominacím.

Zástupci všech těchto církví jednomyslně prohlásili, že s těmito denominacemi nepěstují žádné styky, mnoho jejich činností jim překáží a že na nich nemají žádného zájmu.

Otázka drobných denominací je z politického hlediska důležitá proto, poněvadž se tu jedná o sekty, které  jsou úzce organizačně spjaty se zahraničními americkými církvemi na př. adventisté, baptisté, mormoni atd., což vyžaduje politické ostražitosti.” ¹

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století však byla prioritou církevní politiky KSČ římskokatolická církev, a tak v tomto směru žádné celorepublikově významné  kroky podniknuty nebyly. Praktickým dopadem těchto raných úvah bylo nakonec „pouze” zabavení majetku a zákaz Armády spásy a Církve posledních svatých Ježíše Krista na jaře 1950.²

Řada dalších svobodných církví se v tomto období naopak dočkala uznání státem –  mezi nimi Bratrská jednota Chelčického, Církev adventistů sedmého dne (CASD) či Jednota českobratrská (dnešní Církev bratrská) – což s sebou neslo mimo jiné i konec finanční nezávislosti svobodných církví.

Tento krok, navenek prezentovaný jako zrovnoprávnění všech církví působících v Československu, měl dokončit postupné zavádění dohledu státu nad církvemi a náboženskými společnostmi v Československu.  V právní rovině se tento dohled opíral o tzv. církevní zákony z října 1949.

V období mezi lety 1949 až 1951 nacházíme v materiálech Státního úřadu pro věci církevní  (SÚC) první hodnocení baptistické církve. Vrcholní představitelé baptistů (především předseda Jan Řičař) jsou zde vesměs hodnoceni jako reakční a k novému režimu nepřátelští.³ 

Nelze se tomu příliš divit, neboť většina svobodných církví se v roce 1950 dočkala uzavření svých bohosloveckých seminářů. Zakázán byl tedy i seminář Bratrské jednoty Chelčického v Praze – Podolí.

Předseda baptistické jednoty bratr Jan Řičař také nejvíce protestoval, když bylo počátkem roku 1951 církvím oznámeno, že napříště nebude na církevní úrovni povolena jakákoliv práce s mládeží, mimo vyučování náboženství na školách.⁴

Ani tento tlak však nepovažovali úředníci SÚC za dostatečný, a tak v roce 1952 dochází k oživení původních úvah na likvidaci svobodných církví. Jako pokusný králík pro tento postup byla vybrána CASD. Stojí také za zmínku, že oba úředníci státních orgánů – František Hub v roce 1948 a Vladimír Ekart v roce 1952, kteří se o zákaz svobodných církví zasazovali, – byli bývalí duchovní Církve československé (husitské), kteří vstoupili do služeb státu, respektive KSČ.⁸ 

SÚC předložil Politickému sekretariátu Ústředního výboru KSČ materiál s názvem „postup proti církvi adventistů”, který byl dne 20. srpna 1952 schválen.⁹ Na základě tohoto rozhodnutí byla CASD od 1. října 1952 zakázána a její majetek byl státem zabaven.

Pouhých pět dní nato, 25. srpna 1952, vypracoval SÚC další dokument, který navrhoval použití stejných postupů jako proti CASD také proti dalším malým denominacím – Bratrské jednotě Chelčického a Evangelické církvi metodistické.¹⁰ 

Dokument byl podrobněji dopracován a začátkem října 1952 přibyla k seznamu společností určených k likvidaci ještě Náboženská společnost Československých unitářů.¹¹ 

Na rozdíl od materiálu navrhujícího zákaz adventistů neuvádí dokument žádné důvody k tomuto postupu. Návrh je založen pouze na rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV KSČ z 20. srpna,  kde se nařizuje sledovat činnost dalších náboženských sekt.

Materiál je vlastně jen dvoustránková zpráva, která stručně charakterizuje zmíněné církve a navrhuje použít vůči nim stejný postup jako proti adventistům. To potvrzuje, že SÚC vnímal úspěch s CASD jako potvrzení své politiky likvidace malých církví a chystal se ji dotáhnout do konce.

O tomto plánu byla neprodleně informována StB, stalo se tak již v září 1952.¹² Původní návrh počítal se zákazem „církví amerického původu” od 1. listopadu 1952. Po prvních konzultacích se však proti tomuto plánovanému postupu nepochybně objevily námitky, a tak Zdeněk Fierlinger, ministr pověřený řízením SÚC, konzultuje v listopadu postup s předsedou vlády a ministrem zahraničí.

V korespondenci se obává většího rozruchu při případném zákazu baptistů a metodistů a navrhuje konzultaci se SSSR.¹³ Ministerstvo vnitra radí v lednu 1953 neohlížet se v této problematice na zahraničně politický aspekt chystaného zákazu, ale než k němu bude přistoupeno, navrhuje vyzkoušet jiné alternativy.¹⁴

Nekatolické církve byly nuceny přijmout vyhlášený „církevní zákon” a vedoucí duchovních nekatolických církví složili v lednu a březnu 1950 slib věrnosti republice. Zejména baptističtí představitelé tento souhlas prováděli neradi. Bylo jim vytýkáno, že stojí stranou celého dění ve státě.

K. Kaplan ve své knize „Stát a církev v Československu 1948 – 1953″ uvádí (str. 124):

V roce 1950 měly SÚC a Bezpečnost značné obtíže s náboženskými sektami. Zpráva ministerstva vnitra z 24. ledna 1951 konstatovala zvýšenou činnost všech sekt, které se navíc vymykaly pravidelné státní kontrole. Ministerstvo proto navrhlo církevní šestce KSČ (A. Čepička, V. Kopecký, Z. Fierlinger, VI. Clementis, Vil. Široký, Jiří Hendrych) dvě opatření: větší sekty, u nichž se dalo předpokládat, že po zákazu by stejně dál vyvíjely činnost, ponechat, podřídit je kontrole SÚC a vynutit slib věrnosti představeným, menší sekty likvidovat, případně některé vedoucí osoby uvěznit. Církevní šestka KSČ souhlasila s prvním bodem, druhý zatím odmítla jako v dané chvíli nevhodný…

Vzhledem k tomu, že BJCH měla úzké spojení s americkým ústředím svazu baptistických církví, byl již v roce 1950 predestinován tvrdý postoj k BJCH a mělo být zahájeno trestní stíhání. Toto bylo odloženo na květen 1952. Časopis Rozsévač a Slova života – rozvrh pro čtení Slova Božího byly přísně sledovány a pro závadný obsah zabaveny, v roce 1950 zakázány.

Dr. J. Procházka, ředitel semináře BJCH, byl bez udání důvodů suspendován. Seminář BJCH byl v té době součástí bohoslovecké fakulty Komenského při Karlově universitě. Rovněž i postoj SÚC k BJCH byl velmi kritický.

Perzekuce baptistů si však nakonec našla jinou cestu. V roce 1952 započalo rozsáhlé zatýkání baptistických  kazatelů, které bylo o rok později zakončeno dvěma soudními procesy. Soudní či administrativní perzekuce dolehla na všechny stávající kazatele, a tak se vlastně Bratrská jednota Chelčického stala po této stránce nejvíce pronásledovanou legálně fungující církví v Československu.

Prvním zatčeným byl Vl. Jelínek, student bohosloveckého semináře, v březnu 1952. Na základě jeho výpovědi byl 20. 5. 1952 zatčen Jan Řičař, jako první ze 13 našich kazatelů souzených za protistátní činnost v politickém procesu v roce 1953.

Jan Řičař byl fingovaně telefonicky pozván na SÚC do Prahy, kde byl na nádraží zatčen. Autem byl opět odvezen zpět do Pardubic, kde probíhaly výslechy nejen jeho, ale i ostatních obviněných. Dr. Jindřich Procházka byl zatčen 3. 6. 1952, Cyril Burget 25. 6. 1952 a Michal Kešjar 11. 6. 1952.

O tom, že celý zásah proti baptistické církvi byl předem připravován, svědčí postoj SÚC, který s postupem StB plně souhlasí, aniž by bylo provedeno vyšetřování a obvinění soudem potvrzeno. Žádá novou volbu předsedy BJCH, svolání konference sborů BJCH s volbami nového ústředního výboru BJCH.

Ačkoli probíhalo teprve vyšetřování obviněných, byly Ústředí BJCH a celostátní konference sborů BJCH dne 12. 12. 1952 vyzvány k odsouzení zatčených:

„Propůjčili se k činnosti, která neměla a nemá nic společného s náboženstvím a s církevním životem…”

Dokladem totalitní atmosféry ve státě je vynucený postoj konference BJCH, kterým byli odsouzení Řičař a Procházka prohlášeni za nepřátele lidovědemokratického zřízení, zbaveni svých funkcí a vyloučeni z církve, ačkoliv vyšetřování obviněných teprve začínalo.

V archivech se nepodařilo najít dokument, který by objasňoval to nejdůležitější: proč a za jakých okolností procesy začaly? Tato stránka věci tedy zůstává neobjasněná, s jistotou lze pouze konstatovat, že zatýkání baptistických kazatelů v roce 1952 bylo součástí zmíněného stupňujícího se tlaku na svobodné církve.

Zda tyto procesy nějak souvisely s jejich chystaným zákazem, je sporné. Zdeněk Fierlinger dal souhlas k zatčení Jana Řičaře 2. června 1951, tedy před tím, než byl odsouhlasen zákaz CASD a než vznikl návrh na zákaz dalších menších církví a unitářů.

Také je patrné, že tato iniciativa nepřišla ze SÚC. Na druhou stranu si SÚC mohl touto cestou připravovat silný argument pro prosazení zákazu baptistické církve. Zatýkání bylo sice také iniciováno orgány ministerstva vnitra, mohla mu však předcházet určitá koordinace s SÚC, ač ji v pramenech nenalezneme.

Vyšetřování bylo prováděno v místnostech Krajské správy Státní bezpečnosti v Pardubicích. Obvinění byli umístěni v celách tohoto zařízení a jednotlivě voděni k výslechu, který prováděl vyšetřovatel (referent, „orgán”). Ve většině případů to byl strážmistr Zdeněk Tichý, podporučík Červený a velitel oddělení Vlad. Spáčil.

Vyšetřování probíhalo od zatčení do 2. dubna 1953, kdy byly sepsány protokoly s obviněnými. Obvinění byli vyslýchání na základě listinného materiálu a korespondence zajištěné u nich v soukromých i církevních místnostech Ústředního výboru BJB v Praze XII.

Protože doklady o smyšleném vyzvědačství nebyly v odebrané materiálu zjištěny, byly „orgánem” upravovány do prováděných protokolů tak, aby to vyšetřujícím vyhovovalo. Vina nebyla nikdy dokazována na základě písemných dokladů, ale dle vynucených výpovědí formulovaných „orgánem”. Nikdo provedení viny nezkoumal, ani jí nedokazoval.

„Obžalovaní se přiznali, že v dopisech do USA bylo hovořeno o náboženských věcech a mezi řádky, žel byly vpisovány Špionážní zprávy…”

Tato obvinění nebyla nikdy prokázána! Byla pouze vynucena osobním přiznáním. Celý proces byl zaměřen politicky. Hlavní vinou bylo „zlehčování a pomlouvání KSČ a SSSR”.

Při vyšetřování sí vyšetřující museli uvědomovat, že obecné údaje o průmyslu a zemědělství, které kazatelé sdělovali, neměly odbornou úroveň a hloubku, protože kazatelé nebylí odborníci v ekonomice a neměli ani potřebné vědomosti.

Přitěžující okolností bylo, že vyšetřovaní vychvalovali americký způsob života, demokracii a kapitalistické zřízení. Věrnost demokratické republice dokazují i studentem Jelínkem rozšiřované letáky „Věrni zůstaneme”.

Proti obžalovaným byla použita i různá smyšlená obvinění z let před únorem 1948 (z roku 1933 a z období 2. světové války). Informace, které byly do USA zasílány, měly charakter vysloveně sociálně – náboženský. Celý proces byl protináboženský, měl pošpinit církev a její učení.

Při prohlídce u Jana Řičaře byly zabaveny potraviny (konzervy) a látky, které byly určeny pro výstavbu tábora mládeže v Kačerově. Po skončení procesu byly tyto zabavené věcí veřejně vystaveny s označením, co všechno dovedli církevní činitelé shromažďovat.

Na vyšetřované byl vyvíjen morální nátlak, kterému marně vzdorovali, až podlehli. O zdravotním stavu vyslýchaného svědčí podpis na protokole osobního spisu Jana Řičaře v porovnání s ostatními jeho podpisy.

Vl. Jersák se nemohl zúčastnit přelíčení, protože byl v té době v ústavu pro duševně choré (následek vyšetřování). Konfrontace byly prováděny bez svobodného projevu vyšetřovaného formou předem připravených otázek a odpovědí, které museli vyšetřovaní číst. Výpověď dr. Jindřicha Procházky ukazuje, jak si StB odpovědi formulovala, takže neodpovídaly skutečnosti.

Vyšetřovací protokoly  svědčí o použití psychického či fyzického násilí, čímž se spis řadí spíše k politickým procesům let padesátých, než že by připomínal obdobné procesy s kazateli a laiky malých denominací. V protokolu podepsaném Dr. Jindřichem Procházkou se dozvídáme:

„Od svého mládí jsem se pohyboval a vyrůstal v měšťácké společnosti, která ve mně vychovala  nepřítele dělnické třídy. V roce 1908 stal jsem se vyznavačem náboženského baptistického učení a později při studiu v Americe a Anglii dostal se do  vlivu představitelů americké baptistické církve. Po celou dobu trvání předmnichovské republiky pracoval  jsem ve funkci ředitele baptistického semináře v Československu pod vedením amerických baptistických předáků proti revolučnímu hnutí dělnictva a stál jsem v řadách nepřátel Sovětského svazu…

…Bell¹⁷ řekl všem přítomným, že zprávy, které jsou odesílány do Ameriky, přebírá Ústředí světového svazu baptistů a dává je americké vládě. Dále kazatele informoval, že na základě těchto informací provádějí americké vládní kruhy hospodářskou blokádu Československa a řídí ji ve státech, které jsou jim po této stránce podřízeny. Řekl nám, že baptistická církev v Československé republice je ve skutečnosti vysunutou pozicí americké vlády,  zvláště pro případ, kdyby došlo k válečnému konfliktu se Sovětským svazem. Kazatelé k celému vyjádření Bella neměli připomínek a s jeho požadavky souhlasili…

… Otázka: To tedy znamená, že jako věrný sluha amerických kapitalistů jste byl ochoten za dolary prodat svoji vlast i čest.

Odpověď: Ano. Doznávám.

Otázka: Co společného měla baptistická církev a její náboženské vyznání s vaší protistátní činností?

Odpověď: Náboženským vyznáním jsme kryli protistátní činnost, která měla zničit lidově demokratické zřízení v Československu a celá církev  sloužila válečným štváčům a pracovala proti zachování světového míru.“¹⁸

V podobném duchu se nesou také výpovědi ostatních vyšetřovaných, které nahrazují nouzi důkazního materiálu, již vyšetřovací spis vykazuje. Ani po vynucených přiznáních nenechali úředníci orgánů ministerstva vnitra nic náhodě a pečlivě byl zinscenován také samotný soudní proces. Přípravný materiál pro veřejný proces ukazuje, co bylo jeho účelem:

„Soudním přelíčením jest sledováno ukázati široké veřejnosti, k jakým účelům zřídili si  američtí imperialisté Bratrskou jednotu baptistů již v roce 1919, kdy se do naše státu šířilo pod vlivem Velké říjnové revoluce v Sovětském svazu revoluční hnutí proti kapitalistickým vykořisťovatelům. Proces ukáže také, jak si američtí imperialisté zachovali baptistickou církev jako svoji residenturu až do roku 1945, kdy svými dolary opět plně oživili její činnost proti nově utvořenému  lidově-demokratickému československému státu. Pracujícím Pardubického kraje i v celostátním měřítku přinese přelíčení ukázku toho, jakým způsobem američtí imperialisté budují z náboženských  církví a sekt v našem státě nepřátelská protistátní centra a tvoří si z nich opěrné pozice pro své válečné cíle.“¹⁹

Do čela Bratrské jednoty Chelčického byl záhy po zatýkání kazatelů postaven jako zmocněnec baptistický laik Václav Tomeš.

Jisté tedy prozatím zůstává, že Státní bezpečnost (StB) zatčením předsedy Jana Říčaře zahájila akci „Kazatel”, která vyústila v červnu 1953 v odsouzení předsedy Jana Říčaře (18 let), ředitele bývalého baptistického semináře Jindřicha Procházky (12 let), sekretáře církve Cyrila Burgeta (7 let) a kazatele Michala Kešiara (5 let).¹⁶

Tento proces se velmi podstatně liší od druhého procesu s baptistickými kazateli, ale i od obdobných procesů s darbisty (Křesťanské sbory) a adventisty, a to nejen výší trestů, ale především vedením vyšetřování. Vzhledem k tomu, že bylo vzneseno obvinění ze špionáže, vyšetřování v procesu se „skupinou Procházka Jindřich a společníci” vedli zřejmě zaměstnanci StB a ne běžní vyšetřovatelé.

Proces se konal 26.–27. června 1953 v Chrudimi a senát pardubického krajského soudu uznal všechny obviněné vinnými z trestného činu vyzvědačství. Proces byl sledován a komentován v duchu výše uvedených citací také denním tiskem.²⁰ Díky pozdějším amnestiím  byly všechny tresty zkráceny a žádný nebyl odpykán v plné míře.

Tento proces nebyl jediným soudním řízením s baptistickými kazateli. Několik dní po uzavření výše popsané kauzy, dne 17. července, byl Krajským soudem v Pardubicích vynesen  rozsudek nad devíti kazateli ve vyšetřování případu proti „Marešovi Vladislavu a společníkům”. ²¹ V něm padly tresty odnětí svobody od jednoho roku (A. Strapoň) do čtyř let (V. Mareš). Tresty již nebyly vzneseny na základě špionáže, ale na základě trestného činu „sdružování proti republice”.²²

Protože bratr Jan Řičař byl v Pardubicích velice známou osobností a uznávanou morální autoritou, nadto ještě ve funkci předsedy Jednoty, dala si STB na jeho případu zvlášť záležet. Byl obžalován pro špionáž a rozvracení republiky a odsouzen do žaláře na osmnáct let.

Po osmi letech věznění byl vězeň pro Krista Jan Řičař jako těžce nemocný podmíněně propuštěn. Po dlouhé rekonvalescenci se jeho zdravotní stav poněkud zlepšil, takže se mohl alespoň v omezené míře věnovat pastorační práci a činil tak ještě sedmnáct let.

Bratr kazatel Jan Řičař odešel na věčnost rok po smrti své manželky a věrné spolupracovnice na Božím díle. Zemřel 22. 4. 1978 v Pardubicích ve věku 84 let.

Poznámky.

¹ Národní archiv (NA), Státní úřad pro věci církevní (SÚC), karton 2, signatura 49, Komise pro církevní a náboženské otázky při ÚAV NF, zápis ze schůze 16. 7. 1948.
² NA, SÚC, karton 29, inv. č. 96, zápisy ze 17. 2. 1950, 7. a 9. 3. 1950.
³ NA, SÚC, karton 30, zprávy z 17. 10. 1950 a 16. 12. 1950. V druhé zprávě je konstatováno, že největší problémy mezi protestanty působí adventisté a baptisté.
⁴ NA, Ústřední akční výbor Národní fronty, karton 37, záznam z porady zástupců nekatolických církví a zástupců ČSM 2. 2. 1951.
⁵ NA, SÚC, karton 24, inv. č. 94.
⁶ NA, SÚC, karton 26, Zápis z 25. porady 2. 7. 1952, dokument T 368/52-S z 3. 7. 1952 „Návrh na změny v malých denominacích”.
⁷ NA, SÚC, karton 23, zápis z 6. porady u náměstků 22. 11. 1950, bod 3.
⁸ Jejich tvrdost vůči ostatním nekatolickým církvím, kterou zaznamenala i StB, byla zřejmě jednou z příčin, proč oba úředníci v letech 1952–53 úřad opustili. Viz Archiv bezpečnostních složek (ABS), H-153 – objektový svazek „Státní úřad církevní”, str. 35.
⁹ NA, Ústřední výbor KSČ (ÚV KSČ), Politický sekretariát, sv. 36, arch. j. 110/3.
¹⁰ Správní archiv Ministerstva kultury ČR, 49d Adventisté, 0/1969.
¹¹ Archiv ministerstva zahraničních věcí (AMZV), GS – A, kabinet 1945–1954, krabice 80.
¹² ABS, A2/1 – 388, zn. KM-3098 K/52 z 30. 9. 1952.
¹³ AMZV, GS – A, kabinet 1945–1954, krabice 80, č. j. 48/PT–/52 z 25. 11. 1952.
¹⁴ Tamtéž, dopis z 9. 1. 1953.
¹⁵ NA, SÚC, karton 2, sig. 45, materiál pro 7. poradu kolegia 12. 2. 1953 – „výhledový plán práce SÚC na rok 1953 na podkladě 10 bodů s. K. Gottwalda”.
¹⁶ ABS, Č. j. A-B/4-V-847/601-53.
¹⁷ Dr. Edwin A. Bell z American Baptist Foreign Mission Society.
¹⁸ Č. j. A-B/4-V-847/601-53. Dokumentační materiál na oznámenou skupinu PROCHÁZKA Jindřich a společníci, podsvazek.
¹⁹ ABS, A 2 1-1635, dokument č. j. B/4-V- 847/601-53 z 9. 4. 1953 s názvem „Akce Bratrská jednota baptistů” – souhlas k veřejnému přelíčení”, str. 5.
²⁰ Např. Svobodné slovo a Rudé právo z 30. 6. 1953.
²¹ ABS, Č. j B/4-V-852/601,53, arch. č. V 1020. „Skupinový spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Marešovi Vladislavu a společníkům”.
²² Viz Sbírka zákonů republiky Československé, ročník 1950, vydáno 18. 6. Trestní zákon ze dne 12. 7. 1950, str. 225.

Prameny:

• Jan Vychopeň, Jaroslav Smílek, Vlastimil Pospíšil: Kazatelé BJB, 2005
• Jiří Piškula: Na pokraji propasti – Bratrská jednota Chelčického v letech 1952-1953, Evangelický týdeník – Kostnické jiskry příloha čísla 36-7/2008
• Kristoslav Řičař: PROCES S ČINITELI BRATRSKÉ JEDNOTY BAPTISTŮ R. 1953, Zprávy Klubu přátel Pardubicka, ročník 1997, číslo 11-12.
• Pamäť národa, ročník IX 3, 2013

Štěpán Křivánek

Článek je součástí Baptistické encyklopedie a je průběžně doplňován a aktualizován.

Poslední aktualizace 23. 4. 2021

Můžete také navštívit naši facebookovou stránku Baptisté – Česká republika nebo facebookovou skupinu Zpravodaj baptistických sborů